CIHELNA HISTORY zpět

V Praze dne 13. října 1999

Ahoj všichni,
tak jsme absolvovali naši letošní poslední dvoudenní (jinak 23.) akci s názvem Krásná Lípa, kdy jsme o víkendu 8. - 10. října 1999 přijali pozvání Kašparů na jejich skvělé rekreační sídlo zvané Cihelna (překvapivě podle bývalé cihelny) v Krásné Lípě.

Krásná Lípa
je město ležící ve výšce 428 metrů n/mořem 8 km západně od Varnsdorfu (4.000 obyvatel - je až s podivem, že stejný počet obyvatel uvádí jak průvodce z roku 1960, tak i z roku 1992).
Něco málo z historie - po zničení hradu Krásný Buk (o Lípě se v žádných historických pramenech překvapivě nemluví) - tedy v r. 1339 se přenesla značná část jeho pravomoci na samotu u křižovatky cest, kde postupně vznikla lesní lánová vesnice (co to je, nemám potuchy, ale je to uvedeno ve všech - dvou - průvodcích, které jsem měla k dispozici). Třikrát byla postižena pruskou invazí (r. 1778, 1813 a 1866) do Čech, v r. 1795 ji zničila velká průtrž mračen a silná povodeň. V době manufakturní se nevelká ves stala městysem, v r. 1731 pak městečkem a v r. 1870 (za rozvíjení kapitalistické industrializace) městem. Nejstarším výrobním odvětvím zde bylo niťařství.
Na svahu nad městem byl v letech 1754-1758 postaven, na místě starého kostelíka ze 13. stol., barokní kostel sv. Máří Magdaleny.Věž pochází z r. 1777, zařízení z 18. - 19. stol. Na bývalém hřbitově můžeme najít 2 rokokové náhrobky z konce 18. stol. Poblíž kostela se nachází Kostelní vrch, kde stávala kaple a Křížová cesta. Ve městě je možno najít mnoho barokních a klasicistních domů s dřevěnými i zděnými portály z 1. pol. 19. stol. a pozdější neorenesanční městské stavby z 19. stol. Kousek od náměstí se nachází Městský park, jehož rozloha je 10 ha. Byl založen v r. 1897 a můžeme zde najít mnoho vzácných dřevin - korkovník amurský, jedlovec kanadský, lísku tureckou, jedli kavkazskou, …
Průmysl - hlavně textilní (v r. 1731 zde Angličan Barnes založil první bělidlo) a přesného strojírenství. Přesto velká část obyvatel za prací dojíždělo do větších středisek (to je zřejmě také jediné, co z dřívějšího průmyslu zůstalo a rozvíjí se až dodnes). Překvapivě nikde se v historických pramenech nehovoří o tom, že by zde byla cihelna ačkoli pozůstatky jsou více než viditelné.

A jak krásně bylo v Krásné Lípě… ???

Pátek 8. října
Z Prahy jsme odjížděli samostatně a poměrně pozdě (i když to se mi zdá spíše proto, že už se brzy stmívá), takže jsme do Krásné Lípy dojížděli za tmy a výpravčí u šraněk si s námi užil své - každý poctivě troubil u stažených závor jak bylo nařízeno…

Jak jsme tedy dojížděli…

• 19,15 - 4x Kašpaři (Jirka Kaš. sr. + Zuzka + Ondra + Jirka Kaš. jr.) + Agi (nová bílá chundelatá čtyřnohá přírůstkyně do psí rodiny BBCC velmi rychle Malým Pepou překřtěna na Magi)
• 19,45 - bleskovou výměnou SMS jsme zjistili, že ve všech osmi kamnech je již zatopeno a Jirka se Zuzkou již popíjejí prvního panáka. Zatím byl tedy relativní klid.
• cca 20,05 - Dorka + Terda + Vašek + Ryšavka + Velkej Pepa (na něj už nezbylo místo v jeho Formanu, který tentokrát obsadil Malej Pepa se svým harémem)
• cca 20,05 - Malej Pepa + Jája Č. (s ohledem na rozlišení s Jájou Fialovou dále jen Hrošík) + Magda + Šmudla
• 20,45 - Brzi + Malej Brzi
• 21,35 - 3x Vr. + Honza

… = 17 lidí + 3 psi + 5 aut …

A dál už byl jen Červený trpaslík (POZOR !!! Neplést s Červeným drakem, - v tomto případě nešlo o pivo, ale o TV SCI-FI seriál), skvělá grilovaná kuřata, Staročech Classic (POZOR !!! V tomto případě nešlo o TV seriál, ale o pivo.). K tomu chleba, okurky a kytara. Malej Pepa soustavně usínal se skleničkou v ruce a Dorku bolela hlava.

Sobota 9. října
Ráno bylo poněkud mlhavější - venku bylo jak v prádelně. Ale přesto jsme se po deváté hodině začali hrabat ze svých pelíšků, i když jsme si v tom podzimním mlhavém ránu připadali spíše jak dělníci z Kolbenky jdoucí na šichtu (jen si vzít bandasku s kafem a krajíc chleba), než cyklisti na výletě…

• 9,45 - přijela Gábina + Kája - akorát včas na odjezd v deset.
  Taťka s Tomáškem a Blackem tentokrát zůstali doma - při pohledu z okna do té mlhy jen prohlásili cosi o zdravém rozumu a klidně spali dál.

10,00 - hodina odjezdu. Určitě není bez zajímavosti, že ačkoli vlastně hodinu odjezdu nikdo nestanovil, začíná být v genech BBCC zakořeněna desátá jako hodina “H”. A jako vždy jsme odjezd nestihli (bohužel i tento fakt je již v genech BBCC pevně zakořeněn).

• 10,15 - přijeli Rajče + Jája F. - ještě, že jsme odjezd v deset nestíhali…

… = 21 lidí + 3 psi + 7 aut …

11,08 - konečně jsme vyrazili. Zuzka a Jirka Kaš. jr. a Agina zůstali doma, takže nás jelo…

… 19 lidí + 2 psi …

Původně jsme na dnešní den naplánovali cestu přes čtvero vrcholů - Jedlová, Plešivec, Široký vrch a Vápenný vrch. Vrstevnic na mapě bylo až oči přecházeli, převýšení bylo slušné, ale překvapivě se nikdo nevzbouřil. Nebo spíše před odjezdem se nevzbouřil, ale všechno hezky popořádku…

11,25 - projeli jsme lesní cestou - slalom mezi kluzkými kameny, mokrou trávou a bahnem nám všem dal docela zabrat a u Velkého rybníka jsme asi 10 minut čekali na Jirku Kaš. sr., Dorku, Velkýho Pepu a Rajče.
Někteří sice tvrdili, že Pepa hledá klíče od auta, kterým sice nepřijel, ale chce jej uzamknout, ovšem nakonec se ukázalo, že Dorka, jakmile vyjela ze vrat a spatřila trochu bahna, hned se v něm vyválela. Tentokrát to ale zas až taková legrace nebyla, protože se při tom stihla celkem slušně praštit do hlavy o šutrák. Pokud uvážíme, že patří mezi hrstku skalních, kteří nasazují přilbu už při myšlence, že usednou na kolo, je vidět, že na některé záludnosti přírody jsou jakékoli ochrany krátké.
Popádový šok ale jak Dorka, tak i Terda zvládly nakonec dobře (co jim také zbývalo), takže jsme se vydali dál.
Dalších cca 7,5 kilometrů byla havaj - jeli jsme po silnici pěkně mírně s kopečka až do Dolního Podluží.

Dolní Podluží
Obec ležící 1 km jižně od Varnsdorfu. Původně se zde vyráběl velvet, čímž není myšleno skvělé 14° pivo, ale druh manšestru. Později zde byl i závod Velveta, který měl v okolních obcích četné pobočky.

Mezi mrakama začalo probleskovat sluníčko (teď jsme začínali Jirkovi Kaš. sr. závidět tmavé sluneční brýle) a my jsme se celou dobu kochali pohledem na krásně upravené domky různého stáří - od těch historických až po novodobé a ačkoli to vypadalo, že jsme projížděli jednou obrovskou vesnicí, bylo jich na těch pár kilometrech hned několik.
V Dolním Podluží jsme najeli na modrou značku - ovšem vedl nás Honza, takže jsme nejprve jeli po značce krátce na druhou stranu a pak jsme ji ztratili docela, což ovšem Honza hodlal uznat až po ujetí cca 2 kilometrů.
Po důkladném prostudování mapy jsme se rozhodli pro cestu vedoucí kamsi do kopce, na jejímž konci jsme měli opět narazit na ztracenou modrou. Cesta však náhle a neočekávaně skončila již cca po 150-ti metrech - pro zpestření zážitků u ohrady s krávama. Ale protože nás nějaký skot nemůže přece rozházet, podlezli jsme drát napuštěný elektřinou (nejlépe se podlézal Terině, která při své výšce ani nepostřehla nějaké elektrické nebezpečí) a vydali jsme se mokrou trávou do kopce napříč přes výběh (z mnohých se sice stali tlačiči, ale našlo se i pár těch, kteří se v sedle udrželi). Naštěstí o nás právoplatné obyvatelky území nejevily příliš velký zájem (i když z jejich výrazu bylo jasné, že si o nás myslí své) a ani pro nás nebylo, po zkušenostech z Bregenzu, kličkování mezi kravincema nic neobvyklého.
A zase jsme podlezli elektrický drát kolem výběhu a stanuli jsme na okraji lesa. Fakt, že široko daleko není po nějaké cestě ani památky, nás příliš nevzrušoval a bez dlouhých okolků jsme vzali les útokem - tedy napříč přes vrstevnice rovnou za nosem. Teď už ale nejel nikdo. Ačkoli les vypadal na okraji poměrně mírumilovně, během okamžiku jsme měli pocit, že jsme překročili bludný kořen. Svoje kola jsme vláčeli listím kamsi vzhůru přes kořeny, kameny a padlé soušky.
Konečně přišlo vysvobození - zdolali jsme poslední kamenný val a stáli jsme na cestě označené modrou značkou. Zase jsme se našli - v poklidu jsme ujížděli lesní cestou (pro změnu mírně s kopečka), s úlevou jsme šlapali do pedálů našich kol a kochali jsme se okolními lesy, které po mlhavém ránu nádherně voněly. Ovšem naše radost netrvala dlouho - cca po 2 km jsme narazili na naučnou Hornickou stezku vedoucí podél starých stříbrných dolů, což v reálu nebylo nic jiného než hnusný dokopec. A ačkoli se někteří zpočátku snažili zůstat v sedle, nesourodý kamenitý povrch cesty nás nakonec téměř všechny opět přinutil slézt a zase z nás byli vesměs tlačiči.
Nutno podotknout, že již při plánování trasy Jirka Kaš. sr. hovořil o jakémsi prekérním úseku, kterému by bylo lepší se vyhnout, ale bohužel si nad mapou nedokázal vybavit, která cesta to je. Teď se mu vzpomínky na letní výlet se Zuzkou, kdy nekonečně dlouho vláčeli kola přes kamení do kopce, zcela jasně vybavili. Při pohledu na úsek před námi mu zcela jasně zmizel úsměv ze rtů a jediné co ze sebe vypravil bylo: “Tak tohle je vono…”
cca 13,00 - konečně jsme vystoupali téměř na vrchol, tedy na rozcestí se zpevněnou lesní cestou a protože už jsme všichni měli prázdné žaludky, jednohlasně jsme se rozhodli sjet po červené turistické značce do Lesné na oběd. Z rozcestí vedla krásná asfaltová silnička, což jsme všichni s radostí uvítali. A zase jsme s úlevou šlapali do pedálů a zase jsme se kochali okolím a zase naše radost netrvala dlouho - cca po 2 km se červená značka opět stočila do lesa.

Vzhledem k tomu, že lesního crossu již měli někteří dost, rozdělili jsme se na dvě skupiny označené, pro lepší rozlišení, pracovním názvem saláti a nesaláti:

1. dvanáct nesalátů (Ondra, Vašek, Ryšavka, Magda, Brzi, Malej Brzi, Vrstevnice, Podčarovka, Vrstevnička, Honza, Kája, Jája) jelo po červené značce lesem - tedy Čertovou plání. Nevím, jak název vzniknul, ale skutečně to žádná procházka růžovým sadem nebyla. Kamení, kořeny a prudké sešupy nám daly čertovsky zabrat a zvláště si užili ti, co měli špatně seřízené brzdy. Dokonce jsme zaznamenali i dva pády - Malej Brzi, který si díky tomu rozbil přední světlo a Honza, který si narazil koleno (tedy myslím, že šlo právě o tuto část těla). Starosti nám akorát dělal Šmudla, který se vydal lesní stezkou s námi - bez batohu, bez vodítka a bez Pepů, takže jsme se zcela oprávněně obávali okamžiku, kdy zjistí, že páníček mezi námi není. (Naštěstí to zjistil až u silnice, kde jsme se sešli s druhou skupinou.)
2. sedm salátů (Velkej Pepa, Malej Pepa, Dorka, Hrošík, Gábina, Jirka Kaš. sr., Rajče) lesní cestu tvrdě zavrhlo a dále se drželi asfaltu. Ačkoli to podle mapy vypadalo, že do Lesné nedojedou, překvapivě jsme se tam všichni sešli - a rovnou před hospodou U trpaslíka.

Lesné
rekreační ves 2 km jižně od Jiřetína pod Jedlovou. Původně na tomto místě stála sklářská víska, jejíž počátky se datují kolem roku 1363. Ves Lesná vznikla v roce 1711 při bývalém Lesním mlýně (později pila a drastírna lnu).

Hlad jsme všichni měli ukrutný ovšem hospoda byla uzavřená. Bez dlouhého otálení jsme začali hledat jinou a nutno podotknout, že pokud bychom hledali otevřený Night Club, chytali bychom se (i bez ohledu na polední čas) snáze, ale na lačný žaludek…

13,52 - 15,10 - restaurace Starý Stožec. Konečně obídek - výborné jídlo, rychlá obsluha, oheň v krbu, horká griotka, horká čokoláda a pivo jako křen. Co by si člověk mohl více přát.

Ačkoli jsme dnes ještě příliš kilometrů neujeli, začali jsme, s ohledem na pokročilou hodinu a náročnost terénu, přemýšlet o zkrácení plánované trasy - začínalo být jasné, že čtyři vršky dneska nezdoláme. Někteří přesto chtěli vyjet alespoň na Jedlovou a někteří se netajili úmyslem jakémukoli dalšímu kopci (o Jedlové ani nemluvě) se vyhnout. Ale vzhledem k tomu, že všechny navržené trasy vedly přes Tolštejn, bylo rozhodnuto rozdělit se až tam.
Odpočinuti a najedeni jsme se tedy vydali dál, ale jen jsme vystrčili nos ze dveří hospody, začalo pršet. Zatím ale jen tak poletovaly kapky, čímž jsme se příliš nevzrušovali. U hospody jsme ponechali jen Brziho, který zjistil, že má prázdné kolo, takže se lehce zdržel výměnou dušičky pneumatičky a opustil nás Jirka Kaš. sr., který už měl pro dnešek cyklistiky dost a vrátil se zpět do Krásné Lípy po silnici. Dále nás tedy jelo…

… 18 lidí + 2 psi …

Pokračovali jsme dále po červené turistické značce - nad námi se na jedné straně tyčily zbytky starého hradu a na straně druhé vrchol Jedlové. Začínali jsme tušit, že si dokopců ještě dneska užijeme dost. A nemýlili jsme se. Záhy se z nás stali opět tlačiči (tedy kromě Káji a myslím, že i obou Brzíků, kteří jako jediní vyjeli) a opět jsme stoupali a stoupali.
Déšť pozvolna houstnul a okolní vršky se nám začínali ztrácet v mracích. Nikde ani náznak naděje, že by se počasí ještě dnes mohlo umoudřit.

cca 16,00 - po zdolání slušného dokopce jsme stanuli pod zříceninou hradu Tolštejn, kde opět došlo k rozdělení na dvě skupiny - pro lepší orientaci opět s pracovním názvem saláti a nesaláti:

1. šest salátů (Velkej Pepa, Malej Pepa, Dorka, Podčarovka, Hrošík, Rajče + Šmudla a Terda) odjelo pod vedením hlavního saláta Velkýho Pepy po červené, dále se stočili na zelenou značku a pak odbočili na žlutou značku po které dojeli až do Chřibské, kde najeli na silnici a dále se již drželi asfaltu. Cesta byla již poměrně nenáročná, takže cca v 16,45 byli pěkně v teplíčku u kamen.
2. a opět zbylo dvanáct nesalátů - vrcholovců (Vrstevnice, Vrstevnička, Gábina, Jája, Honza, Malej Brzi, Kája, Ondra, Magda, Brzi, Vašek, Ryšavka). Nejprve jsme vystoupali na vrchol Tolštejna - vyhlídka sice byla, díky mrakům, značně omezena, ale alespoň jsme učinili vrcholové foto.

Zřícenina hradu Tolštejn
Původní pevnost založili na přelomu 13. a 14. století Vamberkové. První zmínky o hradu jsou z roku 1337. Gotický hrad byl vybudován kolem dvou sklaních hrotů, které na východě a jihu spadaly zcela příkře (měli jsme možnost na vlastní kůži okusit - dokopec to byl opravdu nevídaný), na západě souvisely nízkým hřbetem s Jedlovou, takže jen na severu měl hrad příkopy a nevysoké hradby. Ve středověku patřil hrad k nejvýznamnějším v severních Čechách, neboť měl, na znělcovém suku vyčnívajícím z okolních pískovců, výtečnou obrannou polohu a chránil jediný schůdný přechod z Lužnice na českou stranu Lužických hor.
Dnes patří Tolštejn mezi nejrozsáhlejší zříceniny a návštěvníkům poskytuje překrásný rozhled do okolí (tedy pokud zrovna neprší a okolní kopce se nehalí do mraků).

Stejně jako první skupina jsme pak jeli až na rozcestí se zelenou turistickou značkou, kde jsme se, po krátké poradě, definitivně rozhodli dobýt Jedlovou…
Z počátku byla cesta pohodová - bez problémů se dalo jet na kolech, ale jak jsme pozvolna stoupali a mizeli jsme v mracích, stávali se z nás opět tlačiči. Závěrečný dokopec (cca 1,5 km) nám dal zase pěkně zabrat, i když jsme kola jen vedli.

Jedlová
znělcová hora 3 km jižně od Jiřetína pod Jedlovou. Se svou výškou 770 m nad mořem patří mezi tři nejvyšší vrcholy Lužických hor. Na vrcholku je možno navštívit kamennou rozhlednu z roku 1881 (smysl to má opět při krásném počasí, v dešti toho opravdu moc vidět není). Poblíž rozhledny pak najdeme pomník německého básníka F. Schillera (tedy proč právě jeho, to bohužel historické prameny neuvádějí) lemovaný ukázkami hornin z celé oblasti a turistická chata, kde mají skvělé rakvičky se šlehačkou a sněhové trubičky.

16,45 - byli jsme na vrcholu !!! Jedlovou jsme dobyli !!! Překvapivě nikdo neměl zájem navštívit místní rozhlednu (stejně by, díky mrakům, bylo vidět nejdál na parapet okna) a hned jsme všichni bez řečí zapadli do hospody, kde jsme dali sladkou tečku - měli skvělé sněhové trubičky, rakvičky se šlehačkou, čaj, horkou čokoládu a kávu. Jen ze začátku na nás trošku pozapomněli, takže na první várku trubiček a rakviček jsme čekali dost dlouho. Pak jsme ale snědli všechny zákusky, co tam měli (tedy až na jednu rakvičku).

17,30 - oblékli jsme mokré mikiny a bundy, navlékli jsme mokré rukavice, sedli jsme na mokrá kola a vydali jsme se opět do deště. Cca 500 metrů pod vrcholem jsme z asfaltové silničky uhnuli na červenou turistickou značku, což nebylo nic jiného než snůška ostrých kamenů, díky dešti navíc pěkně klouzavých. Drncali jsme mlhou neznámo kam (tedy chtěli jsme dojet do Jiřetína) a myslím, že naší největší snahou v tuto chvíli bylo udržet se na kole a nesklouznout po ostrých hranách mokrých šutráků.
Za krátko jsme dojeli na sjezdovku (tu chtěla vidět zvláště Gábina, protože sem kluci mají jet v zimě na lyžák) a rozhodli jsme se sjet po ní dolů (konečně, jinudy také červená značka nevedla). První vyjel Vašek , ale dlouho se v sedle neudržel - na mokré trávě dostal záhy smyk, v důsledku čehož svému kolu utekl. Po těchto zkušenostech jsme my ostatní svá kola z nejhoršího úseku vedli (tedy většina z nás - někteří se přece jenom odvážili jet).
Sjezdovku jsme sjeli z půlky a dále nás červená značka vedla po zpevněné cestě až do Jiřetína.

Jiřetín pod Jedlovou
je městečko se 4000 obyvatel. Leží západně od Varnsdorfu. Vzniklo jako hornické sídlo, neboť již od pol. 15. stol. se zde těžila ruda, měď, leštěnec olověný se stříbrem a zinek (konečně o množství dolů v okolí jsme se sami měli možnost přesvědčit díky naučné Hornické stezce). Postupně se zde ale rovněž objevovala průmyslová výroba typická pro okolí - tedy výroba sametu, barvírna, pivovar, …

V Jiřetíně jsme najeli na silnici a vzhledem k tomu, že déšť mezitím přibral na síle, rozhodli jsme se držet se nadále již pouze asfaltu a přes Rybniště jsme bez problémů všichni dojeli do Krásné Lípy a na Cihelnu.

Rybniště
je ves založena v r. 1715 druhotnou kolonizací na pozemku vysušeného rybníka (odkud asi vznikl název ???). Velmi brzy - hlavně po vybudování železnice, se industrializovala, tedy vznikly zde niťárny, tkalcovna, sklárna, atd. V r. 1806 zde jako první v celé rakouské říši vznikla první továrna na výrobu kávové náhražky.

cca 18,35 - konečně suchoučko a teploučko. Po kilometrech absolvovaných v dešti bylo velmi příjemné sednout si k roztopeným kamnům a nechat to teplé nic pronikat do prochladlých končetin. Ačkoli jsme během dne několikrát vzpomněli na Zuzku, která zůstala doma, teď jsme její roli “udržovače ohně v jeskyni” plně ocenili a mnozí z nás (viď, Rajče) si určitě ani nedovedli představit, že bychom se vrátili k vyhaslým kamnům a začali bychom rozdělávat oheň, brrrrrrr. Zkrátka Zuzko, ještě že se ti nechtělo nikam jet…
Jen nutno přiznat, že při příjezdu naší druhé skupiny již byla všechna místa u kamen plně obsazena hřející se první skupinou, ale ve druhé řadě jsme se nakonec také zahřáli do sytosti.
Večer probíhal v duchu dobrých tradic BBCC - tedy rozpečená grilovaná kuřátka, skvělé zeleninové saláty, pivo a víno. Navíc jsme jen tentokrát přidali sušení a boj o kostičky - nějak jsem se s Terdou a se Šmudlou nemohla dohodnout, kdo z nás tří bude jíst chrupavčičky. Ale vzhledem k tomu, že Velkej Pepa a Dorka statečně hájili barvy psí smečky, moc chrupavek na mě nezbylo (i když Pepa s Dorkou na to tedy měli jiný názor).
Po chutné večeři jsme byli všichni notně odpadlí, ale pak se přece jenom Honza, Pepíci a Rajče zmátožili a naladili kytary…

cca 23,00 - zpět k Taťkovi, k Tomášovi a k Blackovi do Benešova nad Ploučnicí odjela Gábina s Kájou, no a my ostatní jsme u oblíbených písniček vydrželi až dlouho přes půlnoc.

Neděle 10. října
Ráno bylo velmi nepřívětivé a čím více jsme otvírali oči, tím více začínalo pršet.

9,30 - v tichosti odjel Rajče a Jája, my ostatní jsme se pomalu začali hrabat ze svých pelíšků, pozvolna jsme snídali a sledovali nedělní pohádky v televizi. Malej Pepa se sice od pátku vytahoval, že má sebou dvě opečovatelky (tedy Magdu s Hrošíkem), ale nutno říci, že v tuto chvíli mu je všichni ostatní přestali závidět. Tohoto rána se karta obrátila - zatímco obě opečovatelky setrvávali ve svých spacáčcích a tloukli lžícemi do stolu na znamení hladu, Malej Pepa pobíhal po kuchyni a rychle sháněl všechno možné k snídani, kterou jim přinesl až do postele - holt není nad to mít sebou dvě ženské…
Vzhledem k tomu, že se počasí nehodlalo umoudřit a i desátá (hodina) vypovídala ve prospěch deště, který okolí pozvolna měnil v bahniště, začali jsme se pozvolna balit a chystat k odjezdu - přesněji řečeno k odjezdu do Prahy.

A kam jsme dneska chtěli vlastně jet ???

Z Krásné Lípy po modré na Dymník…

Dymník
vrch jihozápadně od Rumburka o výšce 511 metrů nad mořem, tvořený tzv. lesním čedičem. Na vrchol, kde je rozhledna, je umožněn pohodlný výstup.

…dále bylo plánováno zajet k památníků partyzánů a do Rumburka…

Rumburk
je město při východním okraji Šluknovského výběžku s počtem 10.000 obyvatel. Patřilo k našim nejvýznamnějším průmyslovým střediskům. První zmínky o Rumburku pocházejí z dob husitských válek, kdy byl obsazen husity. V r. 1587 se stal důležitou stanicí královských pošt. Po pohromách třicetileté války se město velmi rychle vzpamatovalo a byla zde velmi rychle obnovena hospodářská výroba, díky čemuž město posílilo svoji pozici.
Z průmyslové výroby opět převažovala různá odvětví textilního průmyslu, což je charakteristické pro celou tuto oblast.

…z Rumburka jsme měli jet do Varnsdorfu, kde byl mj. plánován oběd…

Varnsdorf
po Rumburku je to druhé největší město této oblasti. Město je lemováno sedmi pahorky a protéká jím řeka Mandava. Počátky vzniku se datují 13. - 14. stol., kdy v této oblasti vzniklo několik osad. A až kolem r. 1868 se obce spojily v jeden správní celek a Varnsdorf se stal městem. Z průmyslu opět převládá textilní.

…z Varnsdorfu jsme chtěli jet do Studánky…

Studánka
je ves 3 km západně od Varnsdorfu. Studánka vznikla na křižovatce cest zřejmě v období husitských válek. Poměrně brzy se stala dělnickou vsí, odkud pracující dojížděli do továren v Rumburku a Varnsdorfu.

…a dále k pramenům Křinice…

Křinice
je říčka pramenící poblíž Studánky z několika vydatných pramenů a stává se hraničním tokem. Prameny Křinice byly upraveny a oficielně předány veřejnosti 20. října 1907 při příležitosti výletu spolku “Přátelé hor” a do dnešní doby patří k vyhledávaným výletním místům.

…no a odtud už je to jen kousek zase zpět do Krásné Lípy. Takže jak je vidět, na Cihelnu se ještě budeme muset vrátit, protože je tu stále co k vidění.

cca 13,00 - postupně jsme naložili auta a odjížděli jsme ku Praze. Cestou jsme se ještě zastavili v motorestu U sv. Kryštofa (či jak se to jmenovalo) poblíž Tupadel, kde jsme se skvěle najedli a pak už jsme se rozjeli do svých domovů.

Skončila letošní poslední vícedenní akce. Deště i kopců jsme si tentokrát užili do sytosti, ale i když jsme nepřejeli čtvero vršků, stejně jsme v té nepřízni počasí najeli dost. No a ačkoli jsme původně letos plánovali ještě jednu víkendovou akci, počasí nás přesvědčilo, že už je přece jenom podzim, kdy jsou jednodenní akce mnohem únosnější. Takže příště už jen v sobotu AHOJ !!!

VrstevniceJ

Copyright © Vrstevnice/BBCC, 1999

Připomínky mi prosím napiš :

Datum poslední úpravy : 27. duben 2000

Copyright © BBCC, 1999