UGLJAN HISTORY zpět

V Praze dne 4. července 1999

Ahoj všichni,

ačkoli je již začátek září, konečně se zdařilo dokončit (nedokončit) History z letos druhé zahraniční akce BBCC s názvem Ugljan, při které někteří z nás v době od 18. června do 24. června navštívili Chorvatsko. Vzhledem k tomu, že jsem se ani této zahraniční akce neúčastnila, byl kronikářem akce a strážcem kroniky zase pověřen Honza - takže já opět nejprve přepsala jeho bohaté zápisky, pak jsem to dala ke korektuře Honzovi, ten to dal ke korektuře Jirkovi Kr. a ten to zase vrátil mě, abych tomu všemu dala definitivní podobu. Až s podivem, že jsme to všechno stihli dříve než za 3 měsíce, i když …

Pátek 18. 6. - Den odjezdu

… původně byl v kronice tento nadpis, ale díky událostem byl později změněn na

Pátek 18. 6. + Sobota 19. 6. - Den odjezdu

… ovšem nepředbíhejme událostem …

První z Prahy odjeli Vaňci (tentokrát ale pouze 3 = Mirek + Hanka + Majda - Honza dal pro změnu před rodinnou dovolenou přednost klidnějšímu pobytu u babičky, protože je ve věku, kdy člověk tráví čas raději jinak než v kruhu rodinném. Sám si na to pamatuji: "Cokoli a kamkoli, jen ne s rodiči !!!" Zkrátka těžká puberta.).

Vaňci jeli jako jediní bez kol, protože ve skutečnosti mířili na 14-ti denní rodinnou dovolenou, do které se jim akce BBCC jen šikovně připletla - naštěstí si vzali alespoň trička a mikiny BBCC (kromě Mirka, samozřejmě).

Cesta bezproblémová:
4,30 - odjezd z Lysolaj
18,00 - Zadar, přístaviště
20,00 - příjezd k Vladkovi a Marii Funčičovým

… celkem tedy 15:30 hodin hrubého času …

Další dvě auta - Fialů Felicia a Jirkova Honda Civic (jejichž osádky již skutečně mířily pouze na akci BBCC) jela také samostatně a ačkoli vyjela téměř ve stejnou dobu, dorazila Jirkova Honda do cíle s jistým zpožděním.

Cesta “rodinného auta” Fialů byla téměř bezproblémová:
17,45 - odjezd z Vokovic
21,15 - Mikulov - hraniční přechod
22,45 - !!! - přejezd hranic do Rakouska
11,00 - Zadar - tady si Fialáci udělali delší pauzičku na prohlídku města
16,30 - příjezd k Funčičovým

… celkem tedy 22:45 hodin hrubého času (včetně pauzičky na Zadar) …

O cestě “kombinovaného auta” Honda Civic Jirky Kr. nelze říci nic jiného, než že byla od samého počátku problematická:
Sraz v 17,30 se nevydařil kvůli problémům s klíči od Dorčina držáku na kolo. To se však snadno vyřešilo přes mobily.
Sraz v 18,00 se už vydařil - před Bauhausem na Pankráci byli Jirka a Honza, zavolali do hospody Dorce a Malýmu Pepovi, kteří se vbrzku dostavili.
Pak jsme se už jen vrátili do Střešovic pro Jirkův zapomenutý pas, dojeli jsme do Makra nakoupit a ve 20,00 jsme konečně vyrazili na (zatím netuše, že strastiplnou) cestu.
Během cesty jsme se svolali s Fialáky a zjistili jsme, že jedou přes Mikulov, my jsme se ovšem rozhodli pro kratší (jak relativní pojem) cestu přes Znojmo. Ještě před Znojmem jsme se navečeřeli a pak jsme v ulicích města absolvovali krátké Intermezzo …

… projížděli jsme Znojmem minimálně dvojnásobnou, než povolenou, rychlostí a zastavila nás
Policie:"Pane řidiči, jak jste jel rychle?"
Jirka: "Já nevím."
Policajt: "Tak jeďte…"
(Zatím to tedy byla docela legrace …)

Zhruba ve 23,30 jsme se zařadili na konec cca kilometrové fronty před hraničním přechodem. Fronta se vůbec nehýbala a na průzkum se vydal Malej Pepa, který zjistil, že fronta je tam již přes 6 hodin a že to není fronta jen na hranice, ale i daleko v Rakousku …

… a tak pro nás na silnici skončil první den …

Byl nám doporučen blízký přechod Hevlín, ke kterému jsme se chtěli vydat v 01,00, ale protože pilot Hondy Civic Jirka Kr. při startování místo libozvučného tónu vysokoobrátkového motoru Honda VTEC uslyšel pouze podivné zaškvrkání, museli jsme všichni vystoupit z vozu a potupně roztlačit v  té chvíli nepojízdnou Hondu (to jsou ta nespolehlivá japonská pozlátka, není nad českou Škodu – pozn. Jirky). Díky tomu jsme na další přechod Hevlín dorazili až v 01,30. Přechod byl průjezdný, naprosto bez problémů a další cesta ubíhala dobře. Honda v Jirkových rukou už zase tiše předla a i se 4 bicykly na střeše si to svištěla rychlostí až 130 km/hod. V 03,00 hodin byl Jirka unaven a předal volant Honzovi - ten byl lehce prospalý a tvrdil, že se cítí svěží. V tu chvíli to byla ještě pravda …

(V tomto okamžiku nelze opomenout Honzovu zmínku o jakési krizi, kterou mívá kolem 2 hodiny ranní a když ji tak po hodině překoná, je už pak fit - pozn. Jirky Kr.)

Honda se řítila po dálnici směrem od Vídně do Grazu a vše běželo bez problémů až do 5,15, kdy na 158,5 kilometru, u městečka Gleisdorf, na úseku dálnice staženém do jednoho pruhu, nastal zatím nejčernější okamžik v historii BBCC (některé činy ovšem nejsou hodné následování, o překonávání rekordů ani nemluvě):

"Honzo, co blbneš !!!" zařval Jirka na Honzu, který se spící (!!!) držel volantu. Krásná stříbrná Honda se (při rychlosti cca 100 km/hod.) smýkala po pravém dálničním svodidle až jiskry lítaly. Honza i Dorka se rázem probudili a oba společně strhli volant doleva. Honda se sice dostala do správného směru, ale protože už byly prasklé obě pravé pneumatiky, začala tancovat doprava, doleva, až se ji nakonec přece jenom podařilo zastavit na pravé krajnici.

Vystoupili jsme a začali jsme zjišťovat škodu - nejhorší byly obě prasklé pneumatiky (zbrusu nové, zakoupené necelý týden před odjezdem - pozn. Jirky). Celý pravý bok od předního blatníku po zadní byl sice odřený, ale plechy nebyly téměř vůbec zprohýbané, dveře fungovaly, žádné sklo se nerozbilo, jen zpětné zrcátko bylo vypadlé. Zkrátka šlo to, ale díky prasklým pneumatikám bylo auto, bohužel, přece jenom nepojízdné.

Došli jsme (Jirka + Honza) ke sloupu s policejním hlásičem: "Wir haben einen Unfall. Wir sind auf dem hundert fünf und achtzig kilometer."

Rakouský policista odvětil: "Wir sind dort in 5 Minuten."

(Neznalým německého jazyka asi tenhle rozhovor až tak zajímavý nepřijde, ale ti, co se ve škole přece jenom naučili o trošku více již určitě tuší, že Policie za 5 minut asi zřejmě nepřijela, protože Honza uvedl 185 kilometr místo 158 - co dokáže drobná záměna číslic …)

Když se tedy policie dlouho neobjevovala, Honza si přece jenom uvědomil, že kilometry byly asi špatně, takže se s Jirkou vrátili k telefonu: "Wir haben schon geruft. Ich habe den kilometer falsch gesagt …"

Nyní se již Policie opravdu brzy objevila. Největší zájem ovšem měli o svodidlo - my i s odřenou a nepojízdnou Hondou jsme jim byli evidentně lhostejní. Když zjistili, že jsme svodidlo nepoškodili, velmi se uklidnili, řekli, že je to jen naše privátní věc a zda chceme za 70 DEM poslat info poštou na Jirkovu adresu.

Chtěli jsme a také jsme chtěli zavolat "žluté anděly" …

Hodnou chvíli se nedělo nic, ale pak přijelo podivné oranžové auto, o kterém jsme si mysleli, že nás odtáhne. Mýlili jsme se - osádka nám jen poradila, jak máme zpřeházet kola a zatímco jsme cvičili s heverem a přehazovali jsme zadní kolo na přední a přední na zadní, rozestavěli kolem nás "gumové čepice" a odjeli.

A zase se nedělo nic - dumali jsme, zda tedy Policie odtah zavolala nebo ne a protože se nám zdálo, že zřejmě ne, vydal se Jirka s Pepou hledat pomoc v blízkém městečku Gleisdorf, Honza odešel v protisměru dálnice zkoumat stopy po nehodě a Dorka sedla za volant a čekala. V tu chvíli přijel "žlutý anděl" (Murphyho zákony zkrátka působí vždy, všude a za jakýchkoli okolností). Nasadil přední kola Hondy na nosič a odtáhl ji cca 2 km do Gleisdorfu. Pak řekl, že napíše méně kilometrů, abychom to neměli tak drahé - po té, co jsme mu za ochotu dali 2 piva, napsal 30 km, zaplatili jsme 240 DEM a on odjel s příslibem, že se pro nás vrátí, aby nás odtáhl do Grazu.

Zatím jsme zjistili, že v Gleisdorfu není v sobotu žádný servis otevřen. Servis Opel, před kterým jsme stáli měl být sice otevřen, ale k naší hrůze jsme se dozvěděli, že přijde pouze obchodník v kravatě prodávat nablýskané Opely.

V již naprostém zoufalství přišla dobrá zpráva - přímo v Gleisdorfu existuje obchod s pneumatikami, který má být v sobotu otevřen. Mezitím se rovněž vrátil náš "žlutý anděl", který nás tam (již zdarma) odvezl a odjel.

Bylo 7,50, tedy 10 minut před otevřením.

Honza a Jirka čekali a trávili čas zíráním do výlohy, ve které objevili (si tedy mysleli) STEJNOU pneumatiku Barum se stejným vzorkem jako byla ta naše. Po otevření ovšem zjistili, že tato pneumatika nemá potřebný rozměr 185/65/14. Prodavač dokonce zjistil, že nemá (k našemu údivu) žádnou pneumatiku tohoto rozměru. Chtěli jsme tedy starší pneu tohoto rozměru - ale ani ta nebyla v obrovské hromadě starších pneu nalezena. V bezvýchodné situaci jsme tedy alespoň vzali pneumatiku jinou, podobného rozměru - a to 195/60/14, navlékli jsme ji a držela (Honda v  tu chvíli byla ”obuta” do tří různých rozměrů pneumatik, 2x185/65/14, 1x165/65/14 = rezerva, 1x195/60/14 – pozn. Jirky). Zaplatili jsme neuvěřitelných 10 DEM, odkouleli jsme kolo cca 1 km k autu, namontovali jsme jej, ujeli jsme cca 10 km, zastavili jsme u pumpy a zkontrolovali jsme novou pneumatiku …

(v tuto chvíli by bylo vhodné zařadit alespoň krátkou reklamu, ale bohužel literární stať tuto organizovanou pauzu na vyčůrání a vyzvednutí dalšího piva z ledničky neumožňuje, takže čtěte klidně dál - ovšem pokud již očekáváte happy end, pak si raději pro to pivo dojděte …)

… není to legrace, ale pneumatika byla úplně vařící a téměř prázdná, zkrátka byla píchlá. Nabušili jsme ji na 3,5 atm a pokračovali jsme v krasojízdě, nyní ovšem se záměrem vyhledat nejbližší "Reiffen servis". Pro "zvýšení bezpečnosti" byla ovšem Dorka během jízdy vykloněna do pasu z okna (odkoukala to od své Terezky - jenom uši ji tak nevlály - pozn. Jirky Kr.), aby mohla na příkaz Jirky kontrolovat stav unikající pneumatiky.

Našli jsme servis, nechali jsme si opravit gumu a za opravu pneu v ceně 10 DEM jsme zaplatili 30 DEM !!! (K tomu už opravdu není co dodat …).

No a pro dokreslení všech našich peripetií je nutno si ještě uvědomit, že kufr Hondy, zcela zaplněný taškami, spacáky, karimatkami, kartony piva, mléka, minerálek, pytlíky rýže, špaget, volně loženými kořalkami, pytlíky s bagetami a zeleninou a dalšími věcmi, jsme v tento okamžik vykládali a nakládali již minimálně počtvrté, takže jsme tuto činnost již dokonale ovládali a tato (zatím poslední) vykládka a nakládka se dala nazvat virtuózním koncertem ostřílených borců. Koncert zakončil Jirka prohlášením, že jsme určitě něco zapomněli naložit, protože dokonale srovnané věci v kufru se zdály mnohem menší než při první nakládce u Makra. Tuto, za posledních pár hodin poměrně často opakovanou, činnost jsme prováděli proto, že pode dnem kufru byla umístěna speciální matice pro vyšroubování speciálního šroubu určeného proti ukradení speciálního litinového disku Honda. Tuto speciální matici jsme vždy opět pečlivě umístili do speciální schránky pode dno kufru, takže při další její potřebě jsme museli opět vyložit obsah celého úložného prostoru. Až nyní (tedy po čtvrté vykládko-nakládce) jsme si uvědomili, že je šikovnější nechat tuto matici nahoře. Pak už jsme ji ovšem nepotřebovali J .

Zcela zničeni jsme pokračovali v cestě a čekali, odkud přijdou další rány - a opravdu jsme nečekali příliš dlouho. Zastavili jsme na Plitvických jezerech na svačinu, kde jsme se od parkujících krajanů Moravanů, vracejících se od moře, dozvěděli, že 15 km směrem k moři je velká bouračka dvou autobusů, kterou oni objížděli 3 km přes pole… Hrozba, že nestihneme poslední trajekt ze Zadaru na Ugljan, začínala být aktuální. Zhltli jsme (v dešti) zbytky svačinek a rychle se vydali na další cestu. Policisté nás opravdu od bouračky odklonili na objížďku - ta nás ale nakonec naštěstí již příliš nezdržela.

17,15 - byli jsme v Zadaru v přístavišti, stáli jsme 35-tí ve frontě na trajekt, který jel v 18,45 a diskutovali jsme o tom, zda se vejdeme. Konečně se na nás usmálo štěstí - na trajekt se vešlo 40 aut.
19,50 - jsme na místě, v cíli naší cesty: u Vladka a Marie (a u BBCC)...

… jeli jsme tedy celkem 26:20 hodin hrubého času (bez pauzičky na prohlídku Zadaru) …

Z odpoledního cyklovýletu se akorát vraceli Fialáci a Vaňkovi, takže jsme konečně byli kompletní - tedy

• 3x Vaňci (Mirek + Hanka + Majda)
• 3x Fialáci (Zdeněk + Jája + Tomáš)
• Jirka Kr. sr.
• Honza
• Dorka
• Malej Pepa

… celkem 10 lidí + žádný pes + 3 auta + 7 kol …

Fialáci a Vaňci o našem zdržení pouze z telefonu věděli, že jsme píchli najednou dvě gumy (mimochodem tuto informaci jsme měli i my v Praze). Teď se tedy dozvěděli pravdu, čímž byl odstartován kolotoč vyprávění dalších příběhů, kdy někdo usnul za volantem apod. Všichni se pomalu začali uvolňovat - někteří děkovali Bohu, že to takhle dopadlo, protože co by, kdyby … kdyby se například volant v rukou spícího Honzy nestočil doprava ke svodidlům, ale doleva do protijedoucího kamionu …

Nejlépe ze všech zvládl vše Jirka, který místo toho, aby mě (tedy Honzu) zfackoval nebo mi (tedy Honzovi) alespoň vynadal, ještě celou cestu dělal dobrou náladu ačkoli jsem (tedy já Honza) seděl zbytek cesty jako zařezaný a neřekl jsem téměř ani slovo. Ani Dorka nebo Pepa mi neřekli nic špatného, jen Pepa lehce bědoval, že cestuje příliš dlouho, což byla pravda neboť odjížděl z domova v pátek v 16 hodin, takže jeho cesta trvala více jak 28 hodin.

Pro srovnání - Jirkův kamarád Luboš tuhle trasu jezdí i pod 9 hodin. Má ovšem čtyřkolku Audi A6 a po dálnici sviští i 200 km/hod. (což ale nelibě nese jeho světice Dana, a raději zavírá oči) - to se pak trhají rekordy!

Černý den BBCC završil Zdeněk alkoholovým dýchánkem - zejména někteří totiž potřebovali za pomoci alkoholu uvolnit své napjaté nervy. No a vše prozatím uzavřel Jirka, který prohlásil, že si tuhle akci BBCC kvůli bouračce zkazit nedáme. A protože měl pravdu (doma po návratu totiž očekával peklo od své světice Ilony - pozn. Jirky Kr.), takže teď už něco málo ze vzpomínek na Ugljan …

Neděle 20. 6.

Poprvé v historii BBCC jsme slavnostně nasedli (my BBCC) na kola u moře. Vyjeli jsme směrem na Muline a po 2 km jsme zastavili ve voňavém borovém háji - tady jsme loni uvažovali o tom, že bychom zde mohli stanovat.

Začalo pršet - tedy ideální okamžik na koupel v moři a jak jinak než "na Adama" - po precedentu u Máchova jezera jsme se všichni svlékli do naha již naprosto bez problémů. Chvíli jsme se sice snažili přikrmit Májovou aféru BBCC, ale pro malý úspěch (téma je již přece jenom otřepané) jsme se místo diskutování raději věnovali koupeli. Hlavy nám smáčel poměrně silný déšť, ale my jsme se přesto ve vodě cítili opravdu šťastní (sice zvláštní obrat, ale doslovně jsem jej přepsala z kroniky - jen doufám, že skutečně přesně vyjadřoval rozpoložení členů BBCC v mořských vlnách).

Přestalo pršet, přestali jsme se máčet ve slané vodě a na břehu nás čekalo nemilé překvapení - nejen my jsme byli mokří - s námi i všechno naše oblečení (včetně, v tuto chvíli již slušně nacucaných, cyklistických pampersek), které jsme ponechali na dešti. Mokří jsme tedy oblékli mokrá trička, vlezli jsme mokří do mokrých bot a jeli jsme dál.

V obci Muline nás Jirka upozornil na velmi staré, historicky cenné, zbytky zdiva starého římského patricijského domu. Obdivovali jsme zásobníky na olivový olej, vodu, obilí a bůhví co ještě, vyfotili jsme se jak dupeme po starých římských zdech a za stálého osychání jsme se vydali dál.

Asi hodinu jsme pak strávili obdivováním krásného obezděného pozemku, který nesl název "Krešimir Čosič", což jsme považovali za jméno domu. Kdysi pevnost proti pirátům, dnes zchátralost, ale nikoliv beznadějná zchátralost. Vše je obnovováno a dá se tušit, jak to zase bude jednou krásné.

V další obci - Sušice (nenechte se zmást, skutečně byli na Ugljanu a ne v Jižních Čechách) jsme už neměli příliš možností k obdivování památek, protože se stal úraz (no, ale na druhou stranu, Jájin nos stál nakonec za obdiv také):
Těsně kolem rohu domu se řítil chorvatský kluk a svojí tvrdou chorvatskou hlavou narazil do Jájina měkkého českého nosu, který snad během jediné vteřiny opuchnul tak, že měl téměř dvojnásobnou velikost.

První pomoc poskytl Honza - polil Jáje hlavu minerálkou. Druhou pomoc poskytl Jirka, který přiběhl s utěrkou a ledem, kdesi obratně vylouděnými a výsledek se konečně dostavil - otok začal pod ledem docela rychle splaskávat.
Jája seděla na betonu (zajímavé bylo, že druhý den prohlásila, že jí bolí více zadek z toho sezení než nos od toho nárazu), aby doktorka Dorka mohla zkontrolovat, zda nos není zlomený. Nebyl, takže jsme se ještě snažili zjistit, jestli nemá Jája otřes mozku (to hlavně proto, zda může jet nebo zda máme dojít pro auto). Osvědčený test - zavřít oči a strefit se prstem na špičku nosu zvládla Jája brilantně, ovšem dle Zdeňka nebylo žádné umění strefit se prstem do tak obrovského nosu. Přesto ale raději odešel s Jájou domů, aby si mohla odpočinout.
No a pokud Vás zajímá jak dopadl Chorvatský kluk - přežil bez úhony a jen tak bezradně postával kolem jakoby se chtěl omluvit, k čemuž ale nakonec nedošlo.

My ostatní jsme zatím jeli do Batalažice, kde jsme se, pro změnu, zase vykoupali a pak jsme se u starobylého kláštera Sv. Jerolim v  selu Ugljan opět sešli se Zdeňkem. No a pokračovali jsme dál (tedy kromě doma odpočívající Jáji a Vaňků - Hanka, poté i Mirek s Majdou se již vrátili domů na oběd) - naším cílem byl tentokrát druhý nejvyšší kopec Sv. Mihovil.
Po silnici se sice jelo dobře, ale dokopec to byl ukrutný. Celý kopec poctivě vyšlapal pouze Zdeněk, Honza vyšlápnul jen začátek, pak odpadl a tlačil a Pepa tlačil začátek, ale konec vyšlapal se Zdeňkem (jak se dařilo Dorce a Tomášovi o tom již prameny z pera egoistických mužů nehovoří…) - ale ať na kole nebo pěšky, nakonec jsme všichni stanuli na rozhledně (Izletiště) ve výšce 238 m nad mořem (pokud uvážíme, že s touto výškou to byl druhý nejvyšší kopec na Ugljanu, pak je nutno uznat, že ostrov je skutečně naprostá rovinka…).

… a před námi se otevřel výhled na nekonečné moře, překrásnou rezervaci Kornati a (vápencové) hory kolem pobřeží Chorvatska a když jsme se dostatečně vynadívali na tu krásu kolem nás, následovalo focení, popíjení kafíčka - zkrátka zase nuda jako vždy.

Cesta dolů byla o něco snazší - teď už netlačil nikdo a všichni jsme sesvištěli zpět k moři, kde jsme se rozdělili na dvě skupinky:
- Dorka, Pepa a Tomáš odjeli domů po silnici
- Jirka, Zdeněk a Honza sjeli ještě k přístavu pro víno a pak se, za stálého popíjení vína, rovněž vydali zpět ovšem ne po silnici, ale po čerstvě objevené cestě podél mořského pobřeží, která byla až do této doby nepochopitelně Jirkovi utajena

No a následovala klasika - večeře (ryby, fazole, brambory), koupání a alkoholová vánice, která byla ukončena v 5,15, kdy šli spát poslední: Jája (!!!) a Jirka.
Přes noc Jáje už nos docela splaskl.

Pondělí 21. 6.

Přestože šel spát Jirka nejpozději (nebo spíše nejranněji), vzal na sebe ráno roli "honiče k odjezdu", což se projevovalo tím, že seděl na kole a křičel "ODJÉÉÉZD !!!" Členové BBCC byli sice vzhůru, ale po prohýřené noci byly jejich pohyby velmi pomalé a na Jirkův řev reagovali jen nepatrným zrychlením.
Konečně se některým z nás podařilo vyšplhat se do sedla, ovšem nebylo jim to moc platné, protože 3 členové BBCC stáli ještě ve frontě na WC. Ale přece jenom se zdařilo a ještě než stihli nečůrající zase usnout, za stálého řevu Jirky "ODJÉÉÉZD !!!" jsme odjeli.

Vzhledem k tomu, že se většina ještě pořádně neprobudila a šlapala jen tak ze setrvačnosti, zastavili jsme po ujetí cca 1 km u kostelíka Sv. Kuzma, kde jsme si dali osvěžující ranní mořskou koupel (klasicky nahoře i dole bez) a konečně jsme se začali probouzet.

Při osychání jsme z dlouhé chvíle pozorovali sépii a rušili jsme její klid házením kamenů do její blízkosti … přírodopis nekecal - skutečně reagovala vypuštěním téměř černé tinktury (nebo co to je) do vody. Byli jsme nadšeni výsledky našeho přírodopisného výzkumu, ale vzhledem k tomu, že jsme měli najetý pouze 1 km, sedli jsme na kola a vydali jsme se dál. Ještě jsme však stihli vyrušit opodál se pasoucí starou chorvatskou kozu, kterou nebývalé množství cyklistů vyvedlo z míry natolik, že zapomněla žvýkat a s otevřenou hubou civěla na ten rozruch kolem ní.

Dalším cílem dnešního výletu byl blázinec - bývalý koncentrák, kde se rozpoutala diskuse plně hodna tohoto místa:

Mirek poznamenal, že je to strašný, že to vypadá jako koncentrák.
Řekli jsme, že JE to bývalý koncentrák.
Mirek odvětil, že to VYPADÁ jako koncentrák.
My jsme upřesnili, že JE to bývalý koncentrák…
(… zkrátka blázinec … anebo koncentrák ???)

Z pochopitelných důvodů nemělo smysl v načatém rozhovoru pokračovat a Hanku rozbolel kyčel (není známo, zda to zapříčinila duchaplná konverzace u blázince nebo námaha při šlapání jako v koncentráku), takže se vrátila zpět a dál jsme pokračovali bez ní ...

… snažili jsme se najít cestu v křovinách, abychom nemuseli jet po silnici a najednou, kde se vzalo tu se vzalo, stáli jsme na rozcestí tří cest. Jak je známo z pohádek, přímá - tedy prostřední cesta je nejhorší, což jsme si také hned ověřili - cesta se náhle ztratila v křovinách. Vrátili jsme se tedy zpět na rozcestí a zjistili jsme, že ani levá cesta nebyla to pravé - končila na vinici a i pravá byla evidentní nesmysl (takže dobytí hradu a vysvobození princezny se nekonalo - zase na druhou stranu, nikdo z přítomných "princů" nemusel líbat žábu …). Cestou necestou, vrátili jsme se tedy na původně zavrženou silnici a po chvílích strávených v trní jsme poměrně divokým tempem vyrazili do Preka, kde jsme se za svoje výkony odměnili zmrzlinou (ovšem klasicky bez Vaňků, neboť Mirek s Majdou se na okraji Preka oddělili a vrátili se domů, protože Mirek měl hlad a vidina vepřaknedlazela, nebo něčeho podobného dovezeného z Prahy a připraveného dokonalou manželkou Hankou, jej lákala více než vidina nicotné neknedlíkové zmrzliny).

V Prece jsme si, kromě cukrárny, prohlédli ještě kostel a pak jsme poměrně rychlým tempem přes Kali přejeli úzký ostrov Ugljan. A byli jsme na druhém břehu Lamljana Mala, kde cesta končila v jakési zpracovně ryb - prostě nic moc.

Pro změnu jsme se vykoupali v moři (a pro změnu určitě zase nazí). Honza fotil slavné fotky pro časopis Hustler, kdy vybrané dámy (Dorka a Jája) měly na sobě POUZE tričko BBCC a protože trička byla příliš dlouhá, bylo třeba je vykasat …

A když jsme si dostatečně užili vykasaných triček a překrásného nahého pozadí, vrátili jsme se do Preka a podél pobřeží jsme dojeli až domů.

Při skvělé večeři (pražené kalamáry na domácím olivovém oleji, což je místní znamenitá delikatesa - pozn. Jirky Kr.) zase začalo pršet, takže jsme museli zalézt do kuchyně, kde se (pro změnu) rozpoutala alkoholová smršť, které se nezúčastnil pouze Jirka - po minulé probdělé noci beznadějně usnul.

Úterý 22. 6.

Tentokrát jsme neponocovali tak strašlivě dlouho jako předešlou noc, takže jsme se z postelí vyhrabali v poměrně slušném čase - tedy kolem 8 hodiny a díky tomu jsme vyjeli na výlet už v 9,40.

Na dnešní den jsme měli naplánovanou trasu o délce cca 70 km - ovšem poměrně brzy jsme měli možnost se přesvědčit, že náš odhad nebyl z nejpřesnějších a ani ve snu nás nenapadlo, že dnes zlomíme hned 2 rekordy. Ale nepředbíhejme událostem…

Vyjeli jsme směrem do Preka a i když nám počasí příliš nepřálo (foukal poměrně silný vítr a pršelo) cesta po silnici ubíhala rychle - prvních 19 km do Kukljice jsme zvládli za 48 minut, což představuje průměr 23,8 km/hod. (!!! první rekord !!!). Zde na nás již čekala Hanka, která přijela autem a dále jsme pokračovali všichni společně.

Projeli jsme překrásné rybářské městečko, objeli jsme Zelenou puntu (zastávka na koupání), pokračovali jsme (zastávka na trhání fíků, mandlí a moruší) přes most (zastávka na trhání fíků, mandlí a moruší) na ostrov (zastávka na trhání fíků, mandlí a moruší) Pašman (zastávka na trhání fíků, mandlí a moruší) a dorazili jsme do Nevidane, kde jsme se (pro změnu) opět vykoupali - tentokrát ovšem na 100% písečné pláži. Žádného člena BBCC již ani nenapadlo obléknout si ty hnusné plavky, díky čemuž jsme měli nejen větší požitek z pohybu v mořských vlnách, ale zřejmě jsme i ušetřili peníze za erotické časopisy místním postpubertálním domorodcům, kteří nás ze břehu pozorovali s výrazem hraničícím s debilitou.

Tachometry v tuto chvíli ukazovaly ujetých 43 km a vzhledem k tomu, že do cíle naší cesty (klášter Sv. Benedikt) zbývalo ještě cca 10 km začínalo být jasné, že dnes bude zdolána 100 km hranice !!!

V 15,30 jsme dorazili k benediktinskému klášteru Sv. Benedikt, kde jsme se nejdříve pokochali nádhernou vyhlídkou a pak jsme se vydali na prohlídku kláštera - byla povolena mezi 16 a 18 hodinou. Ovšem mniši se nesmí dráždit nahými rameny a koleny, takže jsme se začali připravovat…

…s rameny nebyl problém, protože jsme byli oblečeni do triček BBCC - a to včetně Mirka Vaňka (!!!), který si nechtěl spálit krk a nenašel v tu chvíli nic lepšího co by mohl použít na zakrytí své citlivé pokožky. Honza si tohoto "osmého divu světa" všimnul až po upozornění ostatních členů BBCC a kupodivu neomdlel, za to ze sebe ale vydal strašlivý řev a okamžitě tuto neuvěřitelnou a zřejmě i ojedinělou událost (jak v životě BBCC, tak i v životě samotného Mirka) zvěčnil na fotografii.

Ale zpět k oblečkům - započalo zakrývání kolen, což nebylo vůbec jednoduché. Jirka si stáhl své cyklistické kraťasy téměř až ke kotníkům, takže rozkrok s pamperskou měl někde pod koleny a vypadal jak přerostlý trpaslík. Ostatní členové BBCC na tom ovšem byli obdobně - většina si oblékla bundy a mikiny (ještě že jsme ráno vyjížděli za nepříznivého počasí) a celkově vypadala celá naše desetičlenná skupina jako banda kašparů, vzdáleně připomínající členy BBCC.

Začali jsme nabývat dojmu, že takhle nás rozhodně do kláštera nikdo vpustit nemůže - možná bychom zapůsobili v cirkuse, ale mezi mnichy… Přesto Zdeněk zazvonil a po chvilce se ve dveřích kláštera objevil mnich, který překvapivě nejevil známky znechucení z našich kalhot spuštěných ke kotníků, ale vyzval nás, abychom chvíli počkali. K našemu údivu nešel pustit psy, ale po několika minutách nám byly opravdu brány kláštera otevřeny a banda "kašparů a klaunů" BBCC byla vpuštěna.

Nelze opomenout, že nezáživné minuty čekání před branou nám zkrátila Jája, která o mnichovi prohlásila: "To je pěknej chlap!", čímž odstartovala vzrušenou diskusi na téma sex a celibát, která končila u představy pornofilmu v benediktinském klášteře. Ale i přes toto morální bahno (jako by nestačilo naše oblečení) jsme vstoupili do kláštera - do oázy duchovna bez světských nechutných potřeb. Jen Honza si na prahu tiše povzdechnul: “To byl život!!!”, Dorka se hned ozvala: “Prosím tě bez ženskejch … ?!?” a za BBCC se zavřela brána.

Pro dalších 20 minut bylo přerušeno nejapné erotické vtipkování, protože se všichni v tichosti obdivovali krásám starobylého kláštera. Věhlas zdejších mnichů byl v dobách dávno minulých rozšířen po celém světě a sám Karel IV. kdysi pozval mnichy tohoto kláštera, aby i v Praze a Čechách založili kláštery, které se budou věnovat slovanské vzájemnosti a pomohou tak vyvážit vliv německých kněží. Výsledkem jejich působení v Českých zemích jsou nejen známé pražské kláštery Emauzský a Břevnovský, ale např. i Rajhrad.

Na závěr prohlídky chtěl Honza vyfotit členy BBCC společně s mnichem, ale ten tuto poctu odmítl s tím, že by fotografování zničilo jeho duši. Nicméně sám mnich ochotně zmáčknul spoušť, aby vyfotografoval členy BBCC před branami kláštera. No a protože již na bránu bušila další skupina neznámých adolescentů se svými vůdkyněmi, opustili jsme toto posvátné místo, abychom umožnili dalším zájemcům, chtivých poznání, okusit ovoce kláštera.

A vydali jsme se na zpáteční cestu. Na tachometru jsme v tuto chvíli měli naměřeno již 53 km - pokoření hranice 100 km se tedy skutečně zdálo velmi pravděpodobné. Cesta byla celkem nuda: stále jsme vykonávali jen ty směšné krouživé pohyby nohou…

Na mostě z ostrovu Pašman na ostrov Ugljan jsme udělali krátkou přestávku - Zdeněk zajel koupit láhev Rakije jako dárek pro kohosi. Ovšem myšlenka dárku byla okamžitě na mostě zavržena, láhev byla načata a za stálého focení a kochání se pohledem na romantické Kornati jsme zvolna popíjeli zdejší oblíbenou pálenku.

Po čtyřech kolečkách jsme usoudili, že je třeba jet dále - sjeli jsme tedy k moři, abychom vyhledali cukrárnu se zmrzlinou. Chorvatsky se toto zařízení nazývá SLASTIČARNICA, tedy místo, kde se vyčarovávají slasti - opět výborné téma pro BBCC. Dlouho jsme ovšem u tématu slasti nevydrželi, protože Mirek prohlásil, že do vody, která není dokonale čistá, by bez plavek nevlezl, čímž ne sebe strhnul veškerou pozornost a poměrně dlouho jsme vydrželi u diskuse na téma, co a do jaké míry by si asi tak Mirek mohl v té vodě bez plavek umazat. Mirkovi se ale tato diskuse příliš nezamlouvala a mumlal jen cosi ve smyslu, že jsme strašní (holt není nad to dobře si naběhnout, viď Mirku).

Blížila se bouřka. Po polemice, zda přečkat blížící se bouřku nebo jí ujet zvítězil názor jet dále. A dobře jsme udělali - bouřce jsme opravdu ujeli a poměrně rychle jsme dojeli jsme do Preka, odkud jsme to měli domů již jenom kousek. Jirka chtěl ještě vyměnit peníze, ale směnárna byla zavřená ačkoli měla být otevřená - zkrátka náš nevyzpytatelný slovanský Balkán.

Jeli jsme dále po pobřeží - po již známe cestě. Z nudného fádního šlapání nás nečekaně vytrhnul Jirka, který na terénní nerovnosti zabrzdil přední brzdou, přeletěl přes řidítka a při neodvratném pádu ohnul přehazovačku. Nicméně Jirka a nakonec i kolo byli jakž takž provozuschopnými, takže jsme mohli pokračovat dále.

V době, kdy jsme již měli být doma na večeři (tedy cca ve 20,00) jsme byli ve Veli Lukoran, kde jsme zaujali postarší Chorvatku trhající fíky. Ta, když spatřila Pepu, který již zcela viditelně umíral hlady, nabídla mu jako záchranu fíky, kterými Pepa samozřejmě nepohrdnul. Ale i ostatním se zachtělo ochutnat sladkých plodů a po té, co kdosi vznesl dotaz, zda si také může utrhnout a postarší Chorvatka jen suše odvětila: "To není moje!" nastalo hromadné trhání fíků hladovými členy BBCC, kteří vyhýbavou odpověď postarší Chorvatky pochopili jako výzvu ke zdevastování fíkovníku.

20,20 - konečně jsme dorazili domů a když jsme naše zraky upřeli na tachometr byli jsme všichni na omdlení - na display byla číslice 98,24 km (!!!), která nám nemilosrdně sdělovala, že stovka JEŠTĚ NENÍ zdolána, ale BBCC se nevzdává, a tak jsme, přežráni rybami, odjeli ve 21,30 k moři na poslední dnešní koupel. Nebylo nijak jednoduché s přeplněnými břichy nasednout na kolo, dojet k molu a cachtat se ve vlnách, ale přežili jsme všichni.

Těsně před domem jsme znovu upřeli naše zraky k tachometru, který nám v tuto chvíli ukazoval ujetých neskutečných 99,99 km (!!!). Zbývalo tedy posledních 10 metrů, které Honza s očima přilepenýma k tachometru slavnostně dotlačil … bylo úterý 22. 6. 1999, 22,15 hodin a na tachometru bylo 100,00 - magická číslice oznamující nám, že právě v tuto chvíli padla poprvé v historii BBCC stokilometrová hranice. Následoval orgasmus BBCC (který zvláště intenzivně prožíval Honza). Všichni řvali jako pominutí, spící ostrov Ugljan se probouzel ze spánku a chtě nechtě musel uznat, že překročení hranice 100 km je pro BBCC opravdu velká událost.

Mnozí místní domorodci si v tuto chvíli jen nechápavě ťukali na čelo. Když si dali do souvislostí počínání členů BBCC, kteří podnikli (v některém případě) riskantní 980 km dlouhou pouť z Prahy na Ugljan, aby odložili své plechové popelnice (označení zvláště výstižné pro Jirkovu Hondu) a jezdili od rána do večera na kolech po ostrovech na končiny, kam mnozí z místních nedorazili za celý svůj život, byli jsme pro ně zkrátka jen blázni praštěný pumpičkou.

Seděli jsme, popíjeli jsme, ale přece jenom jsme po tom celodenním výkonu rychle odpadávali do svých postelí - všichni až na Honzu:
Je 23,30 - zbyl jsem tady sám, bez Vrstevnice a beze všech ostatních. Piju Rakiji, píšu kroniku.
Je 01,15 - zapaluju si poslední cigáro a pak půjdu spát. Ať žije a vzkvétá hnutí BBCC !!!
Je 01,35 - končím, jdu spát - prej chrápu, to je ale absolutní blbost !!! Honza

Středa 23. 6.

Dnes byl vytvořen další rekord v historii BBCC - tedy pokud nepočítáme dny, kdy jsme na kolo ani nesedli (to se za rekord jistě počítat nedá). Dnes jsme ale, oproti včerejšku, vytvořili rekord v nejkratší ujeté vzdálenosti za den - celkem 1,5 km !!! A to k moři a zpět.

U moře už to dnes byla nuda - šumící moře, vlny, koupání, žvanění … - jak to někdo může vydržet týden i více, nebylo žádnému z členů BBCC známo. Ovšem přece jenom přišla drobná vzpruha - zlatým hřebem tohoto dne bylo fotografování všech přítomných účastníků na břehu mořském POUZE s fíkovými listy. Hanka se sice chtěla fotit s fíkovým listem v plavkách !!!, ale pak sama uznala, že to opravdu není stylově čisté a plavky odložila. Zlatým hřebem tohoto zlatého hřebu byl pak Zdeněk, který byl již unaven dlouhým držením fíkového listu při aranžování skupinky fotografem Jirkou a usoudil, že je třeba fíkový list nějak upevnit. Vyřešil to celkem rychle - do listu udělal dírku - vlastně ne dírku, ale díru (promiň Zdeňku - pozn. Honzy) a touto prostrčil … Dámy zkrátka toto počínání napodobit nemohly.

Po návratu od moře nás už čekaly jenom samé nezajímavé stereotypní záležitosti - oběd, balení, loučení s Vaňkama, kteří konečně mohli začít trávit rodinnou dovolenou a odjezd na trajekt. V Zadaru jsme krátce zaskočili na tržiště pro ovoce a v 17,00 jsme vyrazili směrem na Prahu.

Cesta ubíhala (tentokrát bez problémů) poměrně rychle. Hondu řídil většinou Jirka, pár hodin v noci Dorka - Honza pro jistotu na volant ani nesáhnul - ten měl akorát tu drzost buzerovat Dorku, že jede příliš nebezpečně…

U Gleisdorfu jsme se ještě v křoví zastavili pro proraženou pneumatiku (to hlavně kvůli pojišťovně) - nechtěli jsme ji totiž vozit sem a tam - tedy na Ugljan a zpět a tak jsme si ji tu na pár dní schovali (tedy tu pneumatiku, ne pojišťovnu). A Honza ještě stihnul podle místa sobotní nehody a začátku zúžení dálnice odhadnout, že od chvíle, kdy uzavřel přívod vzduchu (aby nemusel čuchat ty smrady od před ním jedoucího náklaďáku, kterého v tu chvíli nemohl na zúženém úseku dálnice předjet) do auta (= zapnul vnitřní ventilaci vzduchu), do chvíle, kdy usnul, uplynula max. 1 minuta, spíše však 30 sekund.

A jaká z toho plynou ponaučení ???

• při únavě NIKDY NEZAPÍNAT VNITŘNÍ VENTILACI, raději otevřít okno a jet ve smradu
• SPOLUJEZDEC NESMÍ SPÁT, ale musí mluvit na řidiče a dávat na něj pozor. Pokud spolujezdec usne, musí ho řidič vzbudit nebo musí vzbudit alespoň někoho na zadním sedadle, kdo by ho hlídal.
• při sebemenší ÚNAVĚ OKAMŽITĚ ZASTAVIT A VYSTŘÍDAT se v řízení - a to třeba i na krajnici dálnice. Největší blbostí je čekat, že únava přejde !!! (Já - tedy Honza - jsem totiž čekal až přijedeme k parkovišti, kde bych se vystřídal - přišlo mi totiž nevhodné zastavovat na krajnici !!!)
  Já jsem tato pravidla nedodržel a mohu jen děkovat Bohu, že jsem nakonec rukopis této "History of Ugljan" mohl napsat. Také se mohlo stát, že by ji nemohli zapsat ani Dorka, ani Jirka, ani Malej Pepa …

Čtvrtek 24. 6.

Ve čtvrtek 24. 6. v 5,30 jsme byli v Praze. Zamávali jsme Fialákům a pak Jirka obětavě všechny své pasažéry rozvezl do jejich domovů, velmi lehce se prospal a začal objíždět pojišťovny s chudinkou odřenou Hondou, která měla každou pneumatiku jinou (škoda nakonec byla více než 50.000,-- Kč), protože opravu musel stihnout tak, aby mohl jet na další akci BBCC do Prášil, které tak miluje.

Nabubřele a domýšlivě, ale s pokorou doufám, že platí to, co nám vlastně z pásků zpíval Pavel Bobek cestou na Ugljan v nabourané Hondě: "Bůh nás má rád…" Díky Bože, že jsem to všechno mohl zapsat.

Honza

P. S. 1: Večer si Jirka četl mejl od Jáji, která mu děkovala za nejkrásnější dovolenou svého života.
Poznámka Brč:Jája posílala tento mejl a pod okem měla na památku z této akce BBCC tmavomodrý monokl velikosti několika mexických dolarů J .
P. S. 2: V neděli se z Ugljanu vrátili také Vaňci a protože jablko nepadlo daleko od stromu, vypadla z Majdy cestou zpět básnička:

BBCC u moře
U moře jsme byli,
celé dny se veselili.
Začínajíc krásným ránem
sedli jsme na kola s rámem
polepeným nálepkou.
Silnice ta pro nás byla
rozhoupanou kolébkou.
Cestou jsme se koupali
a na vlnách houpali.
Sto kiláků k tomu hic
pro nás bylo jako nic!
K večeři jsme ryby měli,
mnozí by nám záviděli.
V bouři jsme se koupali
do vody se strkali.
Nutno říci je v tom kaňka
tím myslíme Mirka Vaňka.
Ten měl stálou zimnici
na něj platí: POLEJTE HO HADICÍ!!!
A když k večeru končil den
vykřikli jsme: "tak se na to napijem!"
Po dlouhé cestě na tom kole
jsme si ťukli "KŘEMENY TY VOLE"
(For BBCC)

A to je poslední tečka za letošní druhou zahraniční akcí a údajně letos zatím nejkrásnější akcí BBCC (alespoň podle zúčastněných), kdy bylo BBCC poprvé u moře, poprvé byla překročena hranice 100 km za jeden den a poprvé muselo do servisu kromě kol i auto…

Za správnost opisu: VrstevniceJ

zpět

Připomínky mi prosím napiš :

Datum poslední úpravy : 11. říjen 1999

Copyright © BBCC, 1999