Jarda Valach málem králem

aneb

HISTORIE KRÁL ŠUMAVY očima účastníka

zpět

Zatím, co se statisticky rozhodující část BBCC poflakovala někde na kutnohorsku, mě Edita (můj [kouč], morální opora, rádce a manželka) vzbudila už v 5:30 ráno. Marek, náš syn, který jinak touto dobou spolehlivě vstává, se přepočítal, když zřejmě úmyslně zaspal. Zapínám tělesné agregáty a v hlavě odškrtávám položky seznamu věcí, které musím před odjezdem zařídit - zatím je všechno oukej. Kolo (které jsem celý týden před závodem pucoval, abych potom dva dny před dnem ”D” zjistil, že mám těžce poškozený náboj předního kola a musel se spokojit alespoň s nouzovou opravou) jsem našel ve sklepě skoro oukej, moje máma se dostavila na hlídání Marka – i to je oukej, zjišťuji, že jsem schopen snídat, tudíž i žaludek je oukej, i stolice má běžnou konzistenci - to je oukej, pozoruji, že trochu alergicky kýchám, ale i to je oukej, to se dá překonat, celkově fyzicky jsem tedy oukej. Edita mezitím vrší nepochopitelné hromady zavazadel: hory tyčinek, iontových nápojů, ovoce, náhradního šatstva a přezutí a tisíce jiných drobností, ke kterým vás svádí auto, které ”to přeci uveze”.

Cesta do Klatov (150km) se neobešla bez problémů: napřed nás za Rokycany zpomalila bouřka s lijákem a v Plzni jsme zahnuli předčasně a na správnou silnici jsme se napojili až po několika kilometrech chaotické navigace.

Po prezentaci mě Edita doprovodila na start, aby mohla vyfotit historický okamžik mého rozjezdu (musela s tím mít docela práci, najít mě mezi stovkami mně podobných v přilbách a slunečních brýlích, kteří v okamžiku startu dělali přibližně totéž – jeli na kole).

Popis tratě. Samotnou trať si ani nebylo možné nějak hlouběji memorovat: terén byl příliš členitý, a jak už to v horách bývá, monotónně se opakuje smyčka: vyjeď na kopec, vydechni na hřebenovém úseku, opatrně při sjezdu, vyjeď na kopec… V paměti zůstávají pouze některé nezřetelné pocity a dojmy: mouchy sají minerály z mých cyklorukavic a nesedí mi na rukou; na brýle mi kape pot – a když si je chci utřít dresem, beznadějně je upatlám odpornou směsí potu, tuku a špíny; zdá se, že zvýšená hladina adrenalinu potlačuje histaminový šok a moje alergie se neozývá ani na cestách lemujících posečené louky; není větší slasti, něž najet na asfalt po krkolomném sjezdu mezi kořeny, výmoly a kamením; opojná vůně borové kůry při sjezdu po jižní mýtině; nová vzpruha a vlna svěžesti, která člověka zasáhne, když brodí horským potokem (brody tam byly dva, oba jsem je prošel s kolem nad hlavou - narozdíl od většiny ostatních závodníků, kteří sledovali spíše cíl se nenamočit, jsem se rozhodl být na kolo hodný: já mám kolení klouby zapouzdřené, ale voda v ložiscích kolu nesvědčí), kdo ten závod pekelně odpykal, byli chrobáci – viděl jsem jich na cestě přejetých desítky. Nervy drásající bylo, že stovky cyklistů přede mnou proměnili Šumavskou bukovou hrabanku v mazlavou hmotu, na které se kola odmítala točit, vynaložené úsilí neodpovídalo výsledné rychlosti, a člověk si připadal, jako by jel po mucholapce. Cesty vůbec byly vybrány zanedbané nebo poškozené zemědělskou činností, to jen podporuje názor, že jde o místo turisticky zastíněné vyhlášenějšími oblastmi Šumavy. Ranní přeháňka, která trochu namočila terén, bylo to jediné, co jinak deštivou Šumavu mohlo připomínat: slunce svítilo a jen tu a tam se přehnal nějaký obláček, teplota byla těsně pod 25 stupni Celsia, což je podle mě pro cyklistiku ideální. I když trasa byla posetá obaly od cereálních tyčinek a poztrácenými cyklolahvemi, věřím tomu, že obojí již organizátoři odstranili. Vezme-li člověk do úvahy statistiku, má při takovém závodě jedinečnou možnost sledovat (zvlášť, jede-li mezi posledními), v jakých délkových odstupech má které defekty na svém kole očekávat. A že to byla při KŠ-H důkladná studie: při tisíci lidech jedoucích minimálně 60km to máte vzdálenost jednoho a půl zemského obvodu ujetého na jednom kole. To zjistíte, že ztratíte 50 cyklolahví, přilbu, skořepinu z přilby, alespoň 30x píchnete, minimálně 10x přetrhnete řetěz. Kolikrát se lehčeji vymáznete, to nevím, v mé části pelotonu jsem viděl jen pády dva a doslechl jsem se o jedné zlomené klíční kosti.

Sotva jsem se mohl nesmát, když jsem potom v cíli našel čas, abych si pročetl popis, kterým organizátoři představili trasu výletu - to bylo samé: “vystoupáte na vrchol … hory a odtamtud uvidíte panoráma”, “v obci … se trasa stáčí prudce doleva, v zatáčce si můžete prohlédnout původní roubené stavení” nebo “dominantou vesnice … je kostel, všimněte si jeho gotického portálu”. Na to vážně nebyl čas, snad s výjimkou v Čachrově, kde bylo občerstvení na návsi pod gotickou tvrzí (falcí?). Tam bylo také možné získat jakousi představu o tom, jak vypadají dožínky v banánové republice: jdete od stánku ke stánku a tu dostanete banán, tam dostanete banán, banány všude a všude šlupky na silnici (snědl jsem tři – banány, ne šlupky). Že alkohol ke sportu patří jsem se dozvěděl také až v občerstvovací stanici, kde mi nabízeli koktejl iontového nápoje a Fernetu do cyklolahve.

Nevím, proč organizátoři vybrali terén tak, jak jej vybrali, rozhodně důsledkem jejich rozhodnutí byly alespoň na začátku závodu fronty na kopec, ke kterým docházelo po příjezdu pelotonu do míst, kde se kopec prudce zdvíhal a navíc ještě se cesta měnila ze silnice na polní/lesní. Vůbec se ty největší kopce (které měly více než 300m převýšení) hlavně šlapaly – což byl důsledek kombinace prudký svah + špatná lesní cesta + vpředu pomalu jdoucí cyklisté, kteří již šlapání vzdali. To jen ukazuje na význam toho, aby se člověk prodral na začátek startovního pole. Obecně řečeno, pohyb v pelotonu je velmi podobný vazké kapalině: člověk může změnit jen velmi málo na tom, z jakého pořadí vyjel (viděno z konce pelotonu) a tak si jede svůj závod s několika lidmi, které si kolem vybere jako soupeře – ty potom předjíždí v kopcích a oni mu zase ukazují záda při sjezdech… Ne vždy byla cesta dobře značená a nebýt stop, které před vámi zanechali ostatní, těžko by se hledala. Dále, má-li člověk ujet 60 km, tak ho nějaký metr navíc nerozháže, ale když to jsou skoro dva kilometry odchylky proti jeho tachometru, tak už to naštve, a ještě víc naštve převýšení: inzerují 1600m, aby potom člověk naměřil 1820m! (pohlédneme-li na tato data určením relativní chyby, zjistíme, že na délku byla odchylka 3% a na výšku přibližně 10%, a že to zase tak hrozné není).

V cíli pak vládla naprostá pohoda: lidé se zase přepnuli ze závodění do přátelství, a kompetitivní paranoia - dočasné pominutí smyslů, popsané Hrabalem v Kličkách na kapesníku, které na člověka padá, když si připne na tričko závodní číslo, ustoupilo. A když se z davu lidí čekajících v cíli vydělila Edita, aby zvěčnila můj dojezd, cítil jsem se, jako bych vyhrál milión (naštěstí na tento můj připitomělý úsměv už nezbylo na filmu místo, protože většinu zbývajících snímků Edita vycvakala na nějaké byliny, za kterými se hnala na Tupadelské skály). Moje macho bylo na vrcholu a tak jsem směle zalhal svůj vzdouvající se žaludek a bránici a pohrudnici odtrženou od plic, totální dehydrataci, sluneční popáleniny, naražený kotník, svaly plné laktátu a mikrotraumat, … výčet tělesného poškození by mohl pokračovat.

Rozhodně si nemám ale nač stěžovat, byl to můj první závod, a byl jsem jeho proorganizovaností nadšen: na všech důležitých křižovatkách stáli praporečníci (většinou sličné praporečnice) ukazující směr pohybu, v některých místech asistovala policie v zastavování silničního provozu pro průjezd pelotonu, na dvou nebo i více místech měli servisní technici od Shimana rozbalený stan, kde poskytovali alespoň první technickou pomoc trpícím kolům, jinde zase domorodci podle nátury buď otevřeli kiosek, nebo samaritánsky nabízeli napít, či jenom povzbuzovali… V prostoru startu a cíle skvěle fungovalo depo (jen Edita měla tu smůlu, že organizátoři nerozlišili číslo 6 a 9, a potom musela podrobně svoje kolo popisovat, aby je dostala zpět), program a prezentace firem na stadionu festivalově doplňoval náladu lidí, kteří již závod dokončili.

Potom jsme se ještě vykoupali v písáku a osvěženi a pozdně naobědváni jsme vyrazili ku Praze – tedy přesněji Edita řídila a já jen pohekával vedle ní, což byla scéna, která se mnohokrát opakovala v koloně aut řízených ženami s koly na střeše, která se valila od Klatov… …a statisticky rozhodující část BBCC se dál poflakovala někde na kutnohorsku.

Statistika a výsledky. Závodu na 60km se zúčastnilo celkem 994 závodníků ve čtyřech kategoriích: muži do 40 let (737), muži nad 40 let (161), ženy do 40 let (88) a ženy nad 40 let (8). V rekapitulaci tedy 96 žen a 898 mužů, jejichž průměrný věk v době závodu byl 31,52 roků. Z těchto závodníků jich 59 závod nedokončilo. Závodníků z Prahy bylo 316 a závod dokončilo 292 (Tj. třetinové zastoupení je více než reprezentativní. Otázka pro sociologa zní ”proč je tomu tak?”; odpověď bych hledal v důrazu na kvalitu prožívání volného času a mírně nadprůměrném příjmu v Praze). Průměrný čas byl 5,3h, zatímco medián dosažených časů byl 5,1h (rozdělení tedy rozhodně nebylo gaussovské). Čas nejrychlejšího byl 3,08h a posledního, kdo dojel, byl 9,24h. Nejmladšímu závodníkovi bylo 13,5 a nejstaršímu 62,5 let. Pro zjednodušení orientace ještě opakuji sumarizaci výsledků v tabulce:

Ve své kategorii (muži do 40 let) jsem se umístil na 420. místě, v souhrnném pořadí na 529. místě s časem 5,27h celkového času a 4,92h jízdního času (tj. přibližně 20min. kolo stálo během ”čekání na kopec” a svačiny v Čachrově), přiznejme si to, žádný zázrak, spíše ostuda. Příští rok to snad dopadne lépe…

zpět

Copyright © Valach/BBCC, 1999

Připomínky mi prosím napiš :

Datum poslední úpravy : 11. říjen 1999

Copyright © BBCC, 1999