ZBRASLAVICE HISTORY zpět

V Praze dne 31. května 1999

Ahoj Permoníci,
právě skončil zatím nejteplejší víkend letošního jara a s ním i letos již 13. akce BBCC s názvem Zbraslavice, která byla tentokrát (a hlavně v sobotu) spíše vlastivědného rázu. A že jsme toho viděli a zažili spoustu, to se můžete přesvědčit sami:

Pátek 28. 5.
Vzhledem k tomu, že jsem se této akce účastnila tentokrát až od soboty, vím o pátku jenom z doslechu, takže kdo chce vědět podrobnosti, ať se zeptá “Permoníků” přítomných ve Zbraslavicích již v pátek.

vlastivědná poznámka - ZBRASLAVICE
Je to malé městečko jemuž vévodí kostel sv. Vavřince vystavěný ve 12. stol. v románském stylu. Od té doby byl ovšem mnohokrát přestavován, takže dnes zde objevíte rovněž prvky gotické a barokní. Na náměstí lze ještě spatřit zbytky lidové zástavby, což je souvislá řada domů na úzkých parcelách s čely do náměstí. Poblíž Zbraslavic najdete sportovní letiště, jehož dozvuky jsme pocítili i my (do této doby jsem se domnívala, že největší peklo v neděli ráno jsou zahrádkáři sekající trávu, po tomto víkendu se všem omlouvám - sportovní létání je mnohem horší) a poblíž kempu U starého mlýna najdete chatu Dvořáčků, díky nimž jsme se na kutnohorsko podívali.

18,30 - do kempu U starého rybníka (nebo spíše na svoji chatu) ve Zbraslavicích dorazil Toni s Radanou, vyfasovali v kempu vše potřebné - tedy klíče, povlečení atd. vč. basketbalového míče a čekali a čekali a čekali…
cca 20,00 - zatímco Toni telefonoval Honzovi, kde sakra všichni jsou, profrčelo kolem něj kolo. Až o dost později zjistil, že nejelo samo, ale že na něm seděla Jitka Ryšavka, která se přesunovala z Prahy na již zmíněném cestovním prostředku. Mimochodem vyjela již v 15,00 a ploužila se po různých okreskách až do Zbraslavic. No a tak se ubytovala, vybalila a s Tonim a s Radanou čekala …
cca 20,20 - jako další přijeli Kašpaři - tentokrát v plné sestavě (tedy Jirka sr., Zuzka, Ondra a Jirka jr.). Ubytovali se, vybalili a s Tonim, s Radanou a s Jitkou čekali …
cca 20,25 - přijela Dorka s Malým Pepou - ubytovali se, vybalili a s Tonim, s Radanou, s Jitkou a s Kašparama čekali …
cca 21,00 - zatím poslední přijeli Honza a Vašek

… celkem 11 lidí + žádný pes + 5 aut …

ubytovali se, vybalili a s Tonim, s Radanou, s Jitkou, s Kašparama, s Dorkou a s Malým Pepou se přesunuli (někdo pěšky, někdo na kole) do hospody U České koruny.
Zde je nejprve zarazil bohatý výběr piva, pak je příjemně překvapili ceny a nakonec se tu vydrželi společensky unavovat až téměř do půlnoci. Důležitým bodem večera pak bylo sundávání sádry zahradnickýma nůžkama z Toniho zlomeného palce levé (doufám) ruky. Toni to přežil ve zdraví a zda přežije i palec, to se uvidí - hlavně, že teď mu (samozřejmě Tonimu, ne palci, no i když je to sporné) už nic nebrání v tom, aby mohl bez problémů obsluhovat přehazovačku kola.
A zvláštní pochvala za tento večer patří Jitce, která obětavě povlékla Malýmu Pepovi a Vaškovi postele. Kdyby tak neučinila, zřejmě by v těch nepovlečených spali celý víkend, čuňata…
cca 1,00 - zatímco se všichni uložili ve svých chatičkách k spánku, seděl Toni v teplé noci, za svitu úplňku na břehu rybníka, poslouchal kvákání žab, žbluňkání všeho možného na hladině a čekal na Radka s Petrem Š., kteří jako v pátek poslední a v sobotu jako první dorazili v popůlnočním čase.

… v pátek tedy celkem 13 lidí + žádný pes + 6 aut …

Sobota 29. 5.
Pro ty, kteří jeli v sobotu z Prahy, začal den velmi brzo - někdy kolem páté hodiny ranní. Takže zatímco ve Zbraslavicích ještě všichni sladce spali, my jsme vstávali, dobalovali, strkali kola na střechu a vyráželi jsme směrem k dálnici.
6,45 - v tuto hodinu byl stanoven sraz u Mc’Donalds v Průhonicích. Nevím kdo měl a kdo neměl v úmyslu zde zastavit, ale rozhodně se zde NA NIKOHO ani při nejlepším úmyslu ČEKAT NEDALO, protože benzínka i s Mekoušem byly uzavřený z důvodu opravy vozového svršku či čeho. Takže v tuto hodinu někdo již projel kolem a tiše zíral na tu změť stavebních strojů, někdo se ještě brouzdal po Praze a netušil, že se v Průhonicích nečeká, Velkej Pepa v klidu vstával, protože si přečetl pouze Pozvánku, takže netušil, že sraz je posunut o hodinu dopředu a já jsem stála v Břevnově, kde jsem byla přinucena sundat všechna kola ze střechy a přerovnat je, protože se mi ty novodobý vymoženosti s oválnejma profilama rámů klasicky uvolňovaly z držáků a měly tendenci padat.
7,20 - v tuto chvíli jsem i já měla konečně možnost zjistit, že je Průhonická pumpa zavřená

Cesta ubíhala celkem pohodově - po dálnici se jelo skvěle. Jen krátce před výjezdem z dálnice se mi opět uvolnilo kolo a v rychlosti 110 km/hod. se odporoučelo dolů držíce v lyžinách pouze za gumicuky. Auto to odneslo lehkými oděrkami, já lehkým šokem a zmazanýma rukama od ramen až po konečky prstů, ale do Zbraslavic jsme již potom dorazili bez problémů.

Zatímco nocležníci BBCC snídali vánočku a čaj, my jsme se postupně sjížděli do kempu:

• Rajče
• Brzi, Malej Brzi, Zuzka (to je Brziho neteř a Malýho Brziho ségra) a Denisa (to je Zuzky kamarádka)
• Jirka D. a Barbara Williams (což je Američanka z Minesoty trávící momentálně v ČR volné chvíle učením na univerzitě)
• Vrstevnice, Vrstevnička a Podčarovka
• Vaňci (samozřejmě všichni čtyři - Mirek, Hanka, Honza, Majda) a s nimi opět Tomáš Bayer
• Pospíšiláci (rovněž v plné sestavě - Lojza PP, Irena, Petr a Eva)
• Velkej Pepa, Nikola a Šmudla - díky tomu, že nečte mejly, přijel samozřejmě poslední

… celkem tedy 34 lidí + 1 pes + 13 aut …

Všichni jsme vybalili, ubytovali jsme se a poměrně chaoticky jsme se připravovali k odjezdu - chvílemi to dokonce vypadalo, že neodjedeme nikdy, protože neustále si někdo něco utahoval, promazával, dofukoval a zapomínal v chatičce. Ale nakonec se přece jenom zdařilo …

9,25 - zamkli jsme auta i chatičky a konečně jsme vyjeli. Cesta byla pohodová - jeli jsme příjemnou lesní zpevněnou cestou skopce, sluníčko svítilo, les voněl a jen Šmudla nestíhal a neustále zůstával kdesi vzadu. Při bližším zkoumání jsem došla k názoru, že Šmudlu lze používat jako provizorní tachometr

• při rychlosti do 10 km/hod. se z něj stává vůdce smečky, což dává najevo neustálým pobíháním kolem nás (průměr obíhané kružnice je přímo závislý na konkrétní rychlosti - čím jedeme pomaleji, tím větší část území kolem stihne Šmudla prozkoumat). Nutno říci, že tuto rychlost naši jízdy má Šmudla nejraději.
• při rychlosti 10 km/hod. prudce klesá Šmudlovo sebevědomí, nicméně stále ještě odevzdaně běží vedle kola a se slzou v oku jen obhlíží okolí a přemýšlí, co by všechno mohl “označkovat”, kdybychom se drželi hesla “Nežeňme se !”.
• při rychlosti cca 16 km/hod. již za sebou Poslední slyší pouze slábnoucí ťapání Šmudlových tlapek a při letmém pohledu za sebe zjistí, že ze Šmudly je místo vůdce smečky jen naštvaná tečka na obzoru. Samozřejmě pouze do té chvíle, než se nad ním Pepa slituje a vezme ho do batohu - tu se z něj ihned stává usměvavý pes sbírající všechny síly, aby se při prvním drncnutí kola o kořen na lesní cestě opět mohl stát, při rychlosti do 10 km/hod., vůdcem smečky …

10,22 - dojeli jsme k první vlastivědné zastávce dnešního dne - na Sion nebo spíše k tomu, co z tohoto, pro husity nepříjemně významného hradu, zbylo.

vlastivědná poznámka - SION
Roku 1426 postavil Jan Roháč na bývalém slovanském hradišti hrad, kde se chtěl věnovat správě svých statků získaných za husitských válek (!!! zdá se, že i naši předci hrabali, kde se dalo husita nehusita !!!). Hrad měl tvar trojúhelníku a byl obklopen silnou hradební zdí. Po, pro husity neslavné, bitvě u Lipan se Jan Roháč stal hejtmanem v Táboře a zesílením obrany na Sionu se začal připravovat na otevřený boj se Zikmundem. Jan Roháč ovšem svým postojem nezískal příliš sympatií u českého sněmu, takže když na Zikmundův příkaz dorazilo k Sionu uherské vojsko, malá hrstka husitů, bránící hrad, po šesti dnech dne 6. září 1437 přesile podlehla a všech 52 zajatců, včetně Jana Roháče, bylo o tři dny později - tedy 9. září 1437 na Staroměstském náměstí v Praze oběšeno.

Po nezbytném foto-zdokumentování BBCC na Sionu jsme se vydali dál. Sjeli jsme prudký sráz a vydali jsme se příjemnou lesní cestou podél potoka. Drncali jsme přes kořeny a při pohledu na ten vodní živel pod námi jsem si připomněla loňský výlet na Konopiště a pronesla jsem osudovou větu: “Už dlouho se nikdo nekoupal i s kolem”, aniž bych si uvědomila, že den vlastně “teprve začíná”. Ale nebudeme předbíhat událostem …

11,25 - přijeli jsme k vodní nádrži Vrchlice

vlastivědná poznámka - Vodní nádrž VRCHLICE
Jde o první klenbovou přehradu u nás, která byla vybudována v r. 1970 pro vodárenské využití. Betonová klenutá hráz je 40 m vysoká, v koruně je dlouhá 168 m, max. hloubka je 33 m, vodní plocha měří 102 ha. Vzhledem k vodárenskému pásmu I. stupně je v přehradě zakázáno koupání. Spojení: Dozorství přehrady Vrchlice, pošt. schr. 63, 28401 Kutná Hora.

Přes hráz přehrady jsme zamýšleli přejet na druhou stranu, čáru přes rozpočet nám ovšem lehce udělal plot a zamčená brána, o které nikdo z nás neměl tušení. A rozproudila se diskuse:
vodní plochu obejít - od tohoto nápadu jsme při pohledu do mapy upustili
vrátit se a jít druhou cestou přes údolí - od tohoto nápadu jsme upustili při pohledu do hloubky pod přehradou. Evidentně nikomu se nechtělo skopce/dokopce. (Ovšem tuto možnost jsme ponechali v záloze jako “variantu brod”.)
rozebrat plot - tento vandalský čin se všem hnusil ze všeho nejvíc
dojet požádat hrázného o klíč - vzhledem k tomu, že nikdo netušil, zda hrázný vlastní či nevlastní brokovnici, byla tato varianta zamítnuta
A zatímco někteří v klidu vyčkávali a diskusní pauzy využívali pouze k zaplnění svého vlastního žaludku, přelezl Mirek plot a odjel se podívat na druhou stranu. My ostatní jsme vyčkávali, zda se ozve střelba nebo to Mirek přežije …
… i na druhé straně hráze je brána a rovněž zamčená. Za bránou je pak domek hrázného, kam ovšem Mirek již nešel.
V další diskusi na téma přelézt či obejít pomalu začínala vítězit varianta přelézt i za cenu pokuty (ocenili jsme se cca na 500,--/os.), ale jen do chvíle než se do hovoru vmísil Jirka D. s drobnou připomínkou: “To jsem zvědav, jak přes to (myšlena ona 1,8 m vysoká brána) dostanete mě !”
Při pohledu na jeho urostlou postavu rázem začínala vítězit varianta obejít, což však již nevydržela Hanka a aniž by byla připuštěna varianta říct si o klíč vrhla se na plot se slovy “jdu to zařídit”. Nahoru to šlo bez problémů, ovšem dolu to bylo horší, což Hanka, sedíc na bráně, dávala najevo hlasitým voláním “Sundejte mě ! Sundejte mě!” Pak vyrvala Mirkovi kolo a my jsme jen mlčky hleděli, jak se po hrázi vzdaluje. Jediný gentleman se vymanil z našeho středu - tedy Rajče, který hned odjel za ní, aby jí pomohl alespoň přelézt bránu na druhém konci.
Střelba se neozvala - místo toho přivedla Hanka slečnu hráznou (při pohledu na mladou blondýnku teprve teď zalitoval Vašek s Malým Pepou, jak zaváhali), která nám ochotně bránu otevřela a navíc nám ještě ukázala na zahradě v kotci dva dobrmany, kteří se běžně kolem poledního po hrázi probíhají. (Nutno přiznat, že až do této chvíle vůbec nikoho nenapadlo, že bychom při nelegálním přechodu hráze mohli narazit na něco horšího než je brokovnice.)

A dojeli jsme do Kutné Hory.

vlastivědná poznámka - KUTNÁ HORA
Kutná Hora je okresní město a památková rezervace, od roku 1995 je v seznamu památek UNESCO. Město bylo postupně vybudováno z původní hornické osady díky bohatým nalezištím stříbra, které se zde po dlouhá léta těžilo a díky němuž patřilo město k jedněm z tehdy nejbohatším. Dnes však již v podzemí žádnou rudu nenajdete - nejen díky tomu, že už je více méně vydolováno, ale i díky tomu, že několikset metrů hluboké doly jsou zaplaveny podzemní vodou (sice bohatou na arzén, ale ten kromě babičky z Takové normální rodinky, nechává všechny ostatní chladnými). Ta tam je ale stříbrná historie města a v dnešní době je Kutná Hora známá hlavně díky kuřákům, protože se zde nalézá největší (ne-li jediná) tabáková výrobna u nás (překvapivě bez újmy na pověsti přečkala i revoluci), ale to zase nechává chladnými všech 96% nekuřáckých členů BBCC. Takže si alespoň připomeňme, jaké významné památky můžeme v tomto, kdysi velmi bohatém a dobře prosperujícím městě, vidět:
Vlašský dvůr - bývalá mincovna a přechodné královské sídlo
Mincmistrovský neboli Horstofarský dům
Kostel sv. Jakuba - založen r. 1300
Hrádek - dnes hlavní budova muzea, kdysi tvrz z konce 13. stol.
Chrám sv. Barbory - nejznámější stavba v Kutné Hoře
Morový sloup - poblíž něho jsme obědvali, pochází z let 1713 - 1715
Tylův rodný dům - málokdo zřejmě ví, že se zde náš známý dramatik narodil
a mnoho dalších památek

12,20 - Kutná Hora - restaurace U morového sloupu.
Protože se poblíž nenalézal jiný sloup než morový a ten je poněkud větších rozměrů než obyčejný sloup (také u nich kdysi nepotřebovali přivazovat kola), vytvořili jsme před restaurací z našich kol velkou, všemi možnými zámky provázanou hromadu - jen Radana chvíli hledala klíček od zámku, který se jí sice záhy podařilo najít, ale při tom zjistila, že nemá klíče od chaty, kterou, po našem odjezdu, její otec zamknul a odjel kamsi do Krkonoš.
V restauraci bylo prostředí sice příjemné, mohli jsme sedět uvnitř nebo na zahrádce, na WC hrála tichá hudba, vedle vchodu visel maxivizitkovník - tedy vizitková nástěnka (zase jednou jsme zalitovali, že ještě nemáme vizitky BBCC), po stěnách visely rozličné relikvie, na každém stole ležela kniha přání a stížností, jen všude byly poněkud cítit exhalace z naftového motoru (v sousedství cosi opravovali), což lehce znepříjemňovalo pobyt. Nakonec to Mirka rozzlobilo natolik, že se odešel najíst do vedlejší restaurace a všichni Vaňci s ním. Nutno ale říci, že až tento krok přiměl obsluhu k tomu, že uznala jakési smrady v ovzduší a omluvila se nám. Do této chvíle nás přesvědčovali, že nic cítit není !!! My ostatní jsme vydrželi, celkem slušně jsme se i najedli, jen nás zaskočilo, že odmítli podávat samotné přílohy - Jirka D. sice navrhoval soudní žalobu, ale pak jsme se spokojili s pouhým záznamem v knize přání a stížností, kam ovšem všichni bývalí hosté překvapivě psali samé pochvaly - asi zřejmě neobjednávali samotnou přílohu.

V průběhu naší polední občerstvovací zastávky se znenadání v Rajčeti probudil vůdce a vzal iniciativu do svých rukou - vytvořil "sabotážní skupinu", která by, z jakéhokoli důvodu, nešla do dolů a jela by zpět po silnici připravit táborák na večer. Přijato, odsouhlaseno, jen vedení "separatistů" převzala Radana, která se především potřebovala zase nějak dostat do chaty - ostatně tím se Rajčeti značně ulevilo, protože alespoň nebyl nucen improvizovat s mapou.

14,30 - opustili jsme restauraci a vydali jsme se dále
Oddělila se první - tedy "sabotážní skupina" ve složení Radana - vedoucí, Rajče - zástupce vedoucího a členové Jirka D., Zuzka, Jirka Kašp. sr., Jirka Kašp. jr. a Mirek

… tedy 7 lidí …

která odjela po silnici a kromě přípravy dříví na táborák dostala rovněž bojový úkol, že k ohni zajistí také nějaké pití, což Rajče svatosvatě slíbil splnit.

14,50 - 16,40 - v této době jsme my ostatní navštívili Muzeum a stříbrné doly a myslím, že pro všechny zúčastněné to byla určitě nezapomenutelná prohlídka.
Před muzeem jsme opět ponechali hromadu zámky provázaných kol a mimořárně i přivázaného Šmudlu (což velice těžce nesl) a vydali jsme se se dvěmi mladými průvodkyněmi (Petra, která vedla výklad a Anička, která uzavírala a Barbaře překládala do angličtiny) na prohlídku. Cesta muzeem probíhala asi v tomto duchu:
zpočátku jsme přílišné sympatie průvodkyň nezískali - každou chvíli někdo vyrušoval, pak se nám průvodkyně Petra snažila namluvit, že model chrámu sv. Barbory má "kuželovou" střechu, ačkoli dle Pepy vypadala jako "stanová" (a měl pravdu), Toni se snažil napomenout kluky a převrhnul při tom vázu (naštěstí novodobou a naštěstí ji nerozbil, ale o kamennou podlahu to byla rána slušná), Radek s Petrem Š. a Petrem P. do sebe neustále šťouchali, Irena omylem rozsvítila, zhasla a pro jistotu od vypínače odešla, Malej Pepa omylem rozsvítil a zhasnul a pro jistotu od vypínače odešel, uzavírací průvodkyně Anička nás již po několikáté setřela, že neustále strkáme prsty kam nemáme a soustavně vyrušujeme, pod historickým stropem z 15. století se nám Petra pokoušela namluvit, že byl zdoben "plastovými" ozdobami - jakmile jsme si ujasnili, že v 15. století tedy rozhodně plast neznali, dohodli jsme se na ozdobách plastických, u modelu dolu zaperlil opět Velkej Pepa - když se dozvěděl, že v několikasetmetrové hloubce změkčovali skálu ohněm, dožadoval se vysvětlení, kam odcházel kouř - kam odcházel jsme se příliš jasně nedozvěděli, zato jsme se dozvěděli, že díky kouři mnoho horníku v dole umíralo, no a u konce prohlídky muzea už nás průvodkyně lehce rozdejchávaly.
U těžebního stroje jsme si oblékli bílé kutny, zvláště Brzi vypadal, díky svým batůžkům, jak Quasimodo, dostali jsme přilby, obdrželi jsme lampy plněné louhem, takže se nesmějí obracet, což hlavně chlapci hned učinili (popálení kyselinou se naštěstí nekonalo), do beden nám byly uzamčeny cyklistické přilby, vyfotili jsme se v našich převlecích a přes město (je až neskutečné, jakýho kašpara je člověk ochoten dělat místním obyvatelům a ještě si za to zaplatí) jsme odešli ke stříbrnému dolu. Sešli jsme 160 schodů, byli jsme upozorněni na to, že Permoníčci se zdraví "Zdař Bůh" což Brzi s Malým Brzim absolutně ignorovali a po celou dobu prohlídky se celým dolem neslo jejich "Dobrý den" a protože nás bylo moc, byli jsme rozděleni na dvě "důlní" skupiny, procházeli jsme úzkými vlhkými chodbami, voda v podzemí byla plná jedovatého arzénu a když jsme zhasli, obklopila nás nepropustná podzemní tma, ale stálo to za to.
Jen jsme opustili podzemí zjistili jsem, že venku nepříjemně prší a je bouřka. Ani v nejmenším jsme netušili, že už je to pouze pozůstatek silné průtrže mračen s kroupama, která se mezitím nad Kutnou Horou přehnala, ale hned jsme to svedli na Brzoděje, že to je určitě trest za to jejich provokativní "Dobrý den" - Permoníčci se holt zlobit nemají, akorát nevím, proč jsme byli potrestaní všichni. Opět jsme absolvovali krátkou procházku městem k muzeu, kde u zelené misky seděl totálně zmoklý a neuvěřitelně naštvaný Šmudla (nutno říci, že u těch kol vypadal nad miskou jak ošuntělý bezdomovec), u těžebního stroje jsme odložili svoje přestrojení, Vašek si vyzkoušel potřebnost přilby - jen si ji sundal, vzal hlavou o rameno těžebního stroje až to s ním seklo o zem, a přešli jsme do hutnické dílny, odkud se nám díky dešti rozhodně nechtělo. A zde se opět ukázala nezbytná potřebnost vizitek BBCC neboť díky navázané družbě s průvodkyněmi Vašek potřeboval zanechat a napsat si adresy, ale v důsledku těchto chybějících papírových nicotností musel opět trhat listy z kroniky.
V průjezdu muzea jsme pak začali vytahovat různé bundy a pláštěnky, Petr P. přes sebe natáhl černý pytel od hnojiva (vypadalo to sice prapodivně, ale my, co jsme nic neměli, jsme mu přece jenom záviděli), Šmudla byl konečně odvázán a za trest se šel oklepat do muzea, kde po něm také zbylo spoustu deštivé špíny a vyčkávali jsme až déšť ustane. No a jak jsme tak plkali, zjistili jsme, že průvodkyně Petra vlastní kolo a dokonce na něm i ráda jezdí a tak Toni iniciativně domluvil Vaškovi a Malýmu Pepovi na šestou hodinu večerní kdesi u autobusové zastávky rande s tím, že kluci pak s Petrou přijedou do kempu.

Ačkoli již venku začínali prozpěvovat ptáci a na loužích se dělaly bubliny, pršet stále nepřestávalo a dokonce sem tam oblohu protnul blesk. Ale protože už nás příliš nebavilo pobývat v nehostinném průjezdu muzea, vydali jsme se, déšť nedéšť, do chrámu sv. Barbory.

vlastivědná poznámka - CHRÁM SV. BARBORY
svoji pětilodní katedrálou (což hned tak někde neuvidíte) patří mezi největší chrámy u nás. Stojí nad zatopeným dolem Oslem. Stavba byla zahájena roku 1388, v období husitských válek byla přerušena a s výstavbou se pokračovalo až v roce 1558, kdy byla dostavěna trojstanová (!!! - vidíte, že Pepa nekecal) střecha. V chrámu najdete cenné nástěnné malby a sochy s pracovními náměty horníků.

Někteří si jej prohlédli, někteří neprohlédli, všichni jsme přežili mrňavé řvoucí dítě u vchodu (alespoň jsme si mohli ověřit, že akustiku má chrám skvělou - řvoucí dítě bylo slyšet všude, ačkoli se sním rodiče ukrývali před deštěm u vchodu) a ačkoli ptáci stále zpívali a bubliny se dělaly čím dál větší, déšť nepřestával a nepřestával. A i když chvílemi naznačoval, že slábne, bylo to jen proto, aby nabral sil a v zápětí se ukázal opět v plné mokré nádheře. Ale vzhledem k již poměrně pokročilé hodině a při představě, že “sabotážní skupina” již určitě sedí nad mokrým dřívím v kempu a vyhlíží nás (ani ve snu nás nenapadlo, že se před průtrží mračen ukryli v jakési autobusové zastávce a z dlouhé chvíle začali konzumovat - tedy Rajče začal konzumovat - zásoby alkoholu, v podobě láhve koňaku, pořízené na večer. To jsme si tedy pro zajištění občerstvení zvolili skutečně toho pravého…) jsme se rozhodli vyjet. Lehce se ochladilo, sem tam se ještě zablýsklo a mokrý déšť nebyl také dvakrát příjemný, ale na druhou stranu - zase se neprášilo.

(Pozn. - pokud zapátráte ve své paměti zjistíte, že jsme přesně před rokem touto dobou pobývali u Brziho na jeho letním sídle v Borku u Jílového u Prahy a o sobotním výletě na Kocábu jsme také chytli docela slušný slejvák. Holt to touto dobou bude zřejmě tradice…)

17,45 - dojeli jsme do blízké vesnice Poličany, kde jsme se rozdělili do několika skupin (různé rozskupinkovávání a přeskupinkovávání se zdá být letos velmi oblíbenou zábavou na akcích BBCC, ale zkuste si to, sakra, počítat):

za I. skupinu jsme označili “separatisty”

… 7 lidí + žádnej pes …

kteří nešli do dolů a hned z restaurace odjeli směrem na Zbraslavice, kam dojeli někdy po 18-té hodině. A aniž by projevili sebemenší zájem o přípravu večerního táboráku - tedy kromě vypité láhve koňaku - odjeli do hospody U České koruny, kde se sytili a společensky unavovali až do našeho příjezdu. Jen Radana se ještě stihla okýnkem od WC dostat do chaty, kde na stole ležely zapomenuté klíče…

II. skupina - Vašek a Malej Pepa

… 2 lidi + žádnej pes …

kteří zůstali v Poličanech v autobusové zastávce a čekali, zda Petra opravdu přijede - ostatně na to jsme byli zvědaví všichni. Je to neuvěřitelné, ale ačkoli nás viděla poprvé v životě a nic o nás nevěděla, přijela, na kole absolvovala 20-ti kilometrovou cestu do Zbraslavic a vydržela s námi až do rána …

III. skupina - Petr Š. - vedoucí, Radek, Lojza PP, Irena, Eva, Petr P., Hanka, Jitka, Ondra, Jirka D. a Barbara

… 11 lidí + žádnej pes …

se vydala zpět po silnici pohrdajíce již jakýmkoli lesním dobrodružstvím. Do Zbraslavic dorazili někdy kolem 20-té hodiny - tedy kromě Hanky, kterou celou cestu trápil bolavý kyčel a už opravdu bolestí nevydržela šlapat, takže se cca po 3 kilometrech v jakési vesnici od skupiny oddělila, přivázala kolo k plotu a stopem odjela do Zbraslavic pro auto. A protože narazila na příjemné postarší manžele jedoucí z jakési oslavy, dostala ještě nakonec kus výborného dortu. No a ani III. skupina neprojevila po dojezdu do kempu příliš velký zájem o přípravu táboráku a odjela do hospody U České koruny, kde se ve veselé družbě se sabotážní skupinou všichni sytili a společensky unavovali až do našeho příjezdu.

IV. skupina - Toni - vedoucí, Vrstevnice, Vrstevnička, Podčarovka, Velkej Pepa + Šmudla, Nikola, Dorka, Honza, Tomáš, Brzi, Malej Brzi, Zuzka B., Denisa, Honza V.

… 14 lidí + pes …

se vydala přes les. Z počátku jsem se sice ještě chvíli drželi na silnici, čímž jsme Šmudlu již otrávili natolik, že se i v batohu na Pepových zádech tvářil velmi uražen a úsměv se mu vrátil až v lese, který po dešti překrásně voněl a byl plný bahnitých kaluží (z čehož jsme se ale zase neradovali my).

18,25 - nastala hodina H a konečně došlo na moje neuvážená slova pronesená ráno při cestě ze Sionu. Jeden po druhém jsme po nesourodé úzké lávce přecházeli poněkud prudší potok. A že jsou klády po dešti skutečně kluzké, o tom nás záhy přesvědčila Podčarovka, které do potoka sklouzlo kolo a my jen bezradně přihlíželi, jak v proudu mizí. Než jsme se na cokoli zmohli (tedy kromě výkřiku "jéééé, hele"), skočila do kalné vody i Podčarovka (vzhledem k tomu, že vůbec netušila jaká je tam hloubka myslím, že jsme si všichni oddechli, když jí voda sahala "jen" nad kolena) a kolo statečně vylovila. Holt rouhat se člověk nemá…

Vylili jsme vodu z kola (to by jeden nevěřil, kolik má takový rám direk) i z tašky na řidítkách, přebahnili jsme jakýsi přítok potoka a vyšli jsme na mýtinu. Vzduch byl jedna báseň, z okolních lesů se zvedala pára, večerní slunce hřálo posledními dnešními paprsky a nad hlavami se nám klenuly hned dvě duhy najednou. Moc dlouho jsme se ale večerní idylkou kochat nemohli - bylo poměrně dost hodin, Zbraslavice stále v nedohlednu a tak jsme vyjeli dál - chvíli lesem, chvíli po silnici a vzpomínali jsme na ostatní, jak sedí u ohně a zpívají (ani ve snu nás nenapadlo, že nejenže u ohně nesedí, ale na žádný oheň ani zaděláno není, o zpěvu ani nemluvě).

19,15 - 19,40 - za Zdeslavicema se vedení pelotonu ujal Honza - klasicky bez mapy, takže se klasicky držel nejširší cesty až jsme dojeli k Pastvickému rybníku, který jsme, kdo ví proč, objeli po hrázi - tam sice cesta končila, ale za to tam byl skvělý přístup do vody, čehož vodomilná část (tedy všichni kromě mě a Toniho) okamžitě využila a vykoupala se. Po zjištění, že cesta vede na druhé straně rybníka jsme se rozhodli nevracet se po hrázi, ale pokračovat dále podél rybníka až na cestu narazíme. O nadcházejících 15-ti minutách můžu říct jediné - rybník má dva přítoky, komáři tam koušou jak zběsilí a repelent zřejmě přímo milují. No ale přece jenom jsme cesty dosáhli - ovšem naše vítězství nemělo dlouhého trvání.
Po 50-ti metrech jsme došli na křižovatku - zelená turistická značka představovala širokou příjemnou cestu, která, dle mapy, vedla jakousi oklikou. Modrá značka vedla sice přímo k cíli naší cesty, ale byla poněkud zarostlá trávou.
Po krátké diskusi na obvyklé téma "kudy dál" se Honza znenadání vydal na průzkum modře značené cesty, čímž de facto rozhodnul - jak se vzdaloval, bylo nám čím dál jasnější, že nám nezbývá nic jiného, než se vydat za ním. Alespoň jsme doufali, že tráva určitě za chvíli skončí. A také skončila - ale to co následovalo jsme ani v nejmenším neočekávali. Kudy vede cesta jsme sice tušili podle úvozu, ale projet ani projít se ta neprostupná změť trávy, větví, mokra a bůh ví čeho rostlinného nedala. No a tak jsme se se začali prodírat lesem, který byl sice také plný trávy, větví a bůh ví čeho rostlinného, ovšem bylo tam alespoň sucho. A zatímco ze Šmudly byl rázem vůdce smečky a šťastně běhal od louže k louži, my jsme vláčeli kola přes pařezy a na jízdu na kole jsme jen vzpomínali - to trvalo neuvěřitelné 3 kilometry a pak už to byl do Zbraslavic jenom skok.

20,35 - projeli jsme kolem kempu a aniž bychom projevili sebemenší zájem o přípravu táboráku (díky mobilnímu telefonu jsme už také věděli, že se zatím žádný nechystá), jeli jsme rovnou do hospody U České koruny, abychom se také nasytili a lehce společensky unavili… No a vzhledem k tomu, že někteří již byli najedeni a pobytem v hospodě nasyceni, postupně jsme se vraceli do kempu. Jen Toni s Radkem lehce posmutněli, protože zjistili, že Tonimu zmizelo během večeře přední světlo a Radkovi tacháč. Do kempu se s námi nevrátili jen Jirka D. s Barbarou (výlet s BBCC se jí evidentně líbil, i když jazykovou bariéru zvládala víceméně pouze Irena), Hanka s Mirkem (děti ponechali na krku Rajčeti) a 4x Pospíšiláci, kteří odjeli do Prahy

… takže nás zbylo 26 lidí + 1 host (= průvodkyně Petra) + 1 pes + 10 aut …

V kempu jsem zjistila, že mi z nepochopitelných důvodů svítí auto vevnitř (baterka to naštěstí ustála) a konečně jsme rozdělali oheň u kterého někteří vydrželi až dlouho přes půlnoc včetně nočního koupání ve 2 hodiny ráno.

Neděle 30. 5.
Jako první se probudila Petra, která chtěla odjet ve 4,30 zpět do Kutné Hory, ovšem jen otevřela oči, hned zase usnula a odjela až v 6,45. Vydržela to tedy v naší společnosti opravdu dlouho …

7,45 - začali jsme vstávat a necvičit - jen Brzi hodiny sabotoval, vystrčil hlavu z chatičky, řek "Dobrou noc" a se svojí "mateřskou školkou" spal klidně dál.
8,00 - začala snídaně, kam jsme se také postupně scházeli - pouze Brzi se svojí omladinou snídaní pohrdnul (raději se spolehnul na vlastní zdroje) a rovněž Rajče, jen co otevřel oči, nastrkal Honzu s Majdou a Tomášem do auta a rychle odjel ku Praze, kde ho čekali pracovní povinnosti. No, ale nutno říci, že o mnoho nepřišli - chléb byl bílý a bez chuti a mazalo se na něj cosi umíchaného s názvem šunková pěna, ale kdo měl hlad ten se najedl. Za to čaj byl skvělý a dokonce nám uvařili i kávu.

Po snídani jsme se snažili balit, ale nad hlavami se nám počalo rozpalovat sluníčko a tak veškerá naše činnost směřovala spíše k nedělní siestě, než k vyklízení chatiček.
9,40 - přijel Toni, takže jsme vyřídili účetní záležitosti
9,45 - dorazili 3x Kalivodi (tentokrát bez Káji, který se doma pilně učil)

… takže pro dnešek nás bylo 25 lidí + bez hosta + 1 pes + 10 aut …

cca 10,00 - přijel zbytek Dvořáčků a Štěpánků - v Petrově kouzelném batůžku byla nalezena Toniho přední svítilna i Radkův tacháč (nezmizeli při večeři před hospodou U České koruny, ale kdosi je z kol sundal už v Kutné Hoře !!!) a pomalu jsme naši činnost začali směřovat k odjezdu …

10,25 - konečně jsme odjeli - chvíli po silnici, chvíli lesem, ale tentokrát nejkratší cestou do hospody

11,50 - slunce nad našima hlavama pálilo a my jsme konečně byli v Bohdanči, kde byla zamluvená hospoda - příjemná vesnická hospůdka, se skvělým pivem a jen pro nás uvařeným jídlem (řízek, smažený sýr nebo nakládaná krkovička). Prostě balada. Jen dršťkovku stihli sníst ti, co se usadili do chládku uvnitř, my na zahrádce jsme se museli spokojit "pouze" s domácím kuřecím vývarem (ale ten byl tak výborný, že jsme si ho nakonec dali všichni).

13,35 - 14,10 - podle toho, jak se kdo cítil osvěžen a odpočat, odjížděli jsme ve skupinkách z hospody opět nejkratší cestou do kempu, kde jsme se (cca ve 14,45) zase všichni sešli u rybníka. No a pak už jsme se jen koupali a hřáli jsme se na sluníčku a po páté hodině jsme začali odjíždět směrem ku Praze.

Neděle se tedy nakonec proměnila vyloženě v odpočinkový den, ale myslím, že to vůbec nikomu nevadilo. I přes to horko se nám zdařilo ujet slušných 23 kilometrů a osvěžující koupel v rybníku byla tentokrát nad všechny našlapané kilometry.

Vlastivědný víkend v okolí chaty Radany a Toniho skončil - tentokrát jsme toho viděli opravdu hodně a ačkoli Kutná Hora patřila a patří mezi oblíbené cíle různých školních výletů myslím, že zde někteří z nás byli přece jenom poprvé (já tedy rozhodně). Jen v kempu nám život lehce znepříjemňovali toalety a umývárny, ale jinak se nám v chatičkách spalo a bydlelo skvěle.
Ale nepotili jsme se v neděli jen horkem - někteří (nebo alespoň já a Brzi) jsme se pěkně zapotili i při cestě zpět do Prahy, kdy nás chytla docela slušná bouřka se silným vichrem a s průtrží mračen. Žádná legrace - jet se v té nepřízni počasí dalo jen ztěžka, zato kola jsme během těch krutých 10-ti kilometrů měli vymytá dokonale.

No a to je z našeho vlastivědného permonického výletu vše, takže zase někdy příště AHOJ !!!

VrstevniceJ

P. S.
A koho zajímá, jak na nás vzpomínají průvodkyně, pro toho jsou tu následující mejly:

Odesílatel: as0241
Odesláno: 1. června 1999 18:19
Komu: keller
Předmět:

Ahoj,
Tak jsem si procetla vase internetove stranky a nasla jsem tam jednu aktivitu, ktera me nadchla a tou je lyzovani. Lyzovat umim a hlavne me to bavi. Na rozdil od jezdeni na kole. Myslim, ze byt ve vasem klubu, tak bych prezila i brusleni.
Jinak zapisky Vrstevnice jsou vazne dobre. A vubec musite byt dobra parta, ze se vubec date na takove akce dohromady. Doufam, ze vam to v sobotu vyslo. Byl krasny vecer, takze to stalo za to, ze ?
Ovsem ja jsem ten dest odnesla zdravim. Mam chripku a proto jedu za hodinu domu se lecit, ale i pres tuto idispozici jsem vcerejsi zkousku zvladla, to jen na okraj.

Mej se krasne

AnickA

Odesílatel: as0241
Odesláno: 7. června 1999 17:59
Komu: Jandova, Radoslava
Předmět: pro Anicku Srajbrovou

Ahoj Vrstevnice,
Dekuji za dopis. Myslim, ze jste skvelej spolek. Dnes se moc casto nevidi takova organizace (jestli u vas jde pouzit tohle slovo!?) jako jste vy.

Vzpominam na vas.

Anicka

P.S> Proc Vrstevnice?

Odesílatel: Malej Pepa :-))))))))
Odesláno: 3. června 1999 14:28
Komu: BBCC
Předmět: Zbraslavice pozdrav

Pro všechny co byli ve Zbraslavicích - vyřizuji pozdrav od Petry z Kutné Hory ( slečna průvodkyně z dolů). Moc se jí v kruhu BBCC líbilo.
E-mail : petra.hnilickova@email.cz - jen do konce školního roku.

Malej Pepa.

(pozn. Vašek : Originál dopisu se ztratil :-o)

A ještě na závěr - pro ty, které to zajímá, spojení, která jsme tento víkend nasbírali:

A na úplný závěr ještě jedna cyklistická History - ne všichni členové BBCC totiž žili o tomto víkendu permonickým výletem - Jarda Valach učinil amatérsko-závodnický křest

zpět

Copyright © Vrstevnice/BBCC, 1999

Připomínky mi prosím napiš :

Datum poslední úpravy : 11. říjen 1999

Copyright © BBCC, 1999